Velká panička má oči všude

Zdravím vás.
Nyní, co se oteplilo, jsem si navykla hezky být venku. Jenže nic se nemá přehánět a odmítám paničce zlepšovat náladu tím, že jí dám oddych, a zhoršovat tím, že nebude mít své drahé kočičáky u sebe. Tak to máme s Elišákem rozdělené. Elišák jde za paničkou ráno, prohodí se v posteli, panička nás opustí směrem ke své škole a odejde. Když se vrátí, jsem doma. Snažím se jí vyprávět o tom, co jsem zažila. Ona většinou projevuje zájem. A stará se o nás.
Jenže když jsme za hranicemi běžného dne - třeba v sobotu. Panička nepeláší v 6:35 z postele, ale válí se tam. V sobotu je taky nejlepší chodit přes balkon. Mohla bych jít dvěřmi, ale jsem moc vyznamná osoba, navíc chci přímo do paniččina pokoje, ne do kuchyně a přes schody... A to by někdo musel v kuchyni být, aby mi otevřel (byť panička tvrdí, že když chci domu, tak to slyší, když je na záchodě). Když jdu přes balkon, panička jenom vykoukne z postele a co nevidí? Svou milovanou Gábinku, tedy mě. Je jí hned jasné, co chci, a tak mě pustí dovnitř. Někdy se tam už válí Elišák, nejlépe v posteli. Nebo na židli, to je jedno. Ale tohle sobotní ráno, to tam nebyl. Tak jsem si tam sedla a koukala se, když přišel Elišák. Jenže panička ještě zavírala dveře, náhle jí došlo, že chce Elišák do postele. Měli závod. Panička byla rychlejší, jen o kus. Tedy, ona vyhrála díky tomu, že může být na schůdcích do postele níž, ale nějak tam skočí. My kočky musíme výš, takže ač Elišák vyběhl schůdky rychlej, byl tam druhý.
Když jsem si myslela, že se na mě nikdo nedívá, hrála jsem si. Hru "chyť si svůj ocásek". Jenže ta panička, co se tvářila, že spí, nespala a koukala se na mě. Smála se. Naposledy se mi smála, když jsem cupovala mikinu jednoho z lidí. Nechala jsem toho.
Ovšem pak nás panička a celá naše rodinka nechala napospas Praze. Odjeli se psem (zrádci!) na chalupu a pak jeli k babičce.

Sdílejte!  |  O sdílení

2 komentáře

Reklama
Reklama