Kapitola 3. Phogonophobie aneb Nejoblíbenější potomek

H-ííhk, tak jsem tu zase,
a hned z kraje musím říct, že mí dvounozí přátelé opět nezklamali. Podařilo se jim vytvořit další zaznamenáníhodnou situaci, při který se jim, jak jinak, povedlo mě otrávit a sebe alespoň trochu přivést do rozpaků, když už nic víc.
Z podezření na nějaký další lumpárny mě naštěstí vysvobozuje fakt, že si to od začátku do konce vymysleli oni a já dělala, co mohla, aby můj morální kredit nedoznal úhony. To jako abyste viděli, že jsou věci, ve kterejch jednoduše drápky ani zoubky nemám.
Takže k věci. Už od pohledu je všem jasný, že jsem zdravá, silná, aktivní a prudce inteligentní kočička. Že mi nic neni. Že jsem po všech stránkách úplně v pořádku. Každý alespoň průměrně bystrý kočce tohle nedělá problém poznat
a pochopit. Ne tak těm dvěma, co mě tady na tý koleji ubytovali. Jednoho nostalgickýho podzimního odpoledne mě bez ptaní nasoukali do přepravky a vyrazili se mnou, že prej na nějaký očkování, odčervení nebo jak tomu říkali. Jako kdybych byla nějaká zavšivená opelichaná příšera, která na každým pátým kroku ukakává červíky, lehkým stiskem zoubků přenáší smrtonosnou africkou Elincefalitýdu a pouhým pohledem usmrcuje jako bazilišek. Podotýkám, že takhle jsem si to odpoledne nepředstavovala, chtěla jsem si chvilku poležet na parapetu, pak se přesunout na polici s keramikou a k večeru možná lehce trénovat nízký start a skok vysoký. Leč, osud mi to dopřát nechtěl. Ale co osud, ty dva. Kousnu je, až mě vyndaj.
Rozepisovat se o tom, jaká byla moje první cesta k panu Prof. MuDr. Evženu Saďourkovi CSc by nemělo smysl, my tady na Kocouřovi držíme celkem pospolu, takže se týhle tématice jistě důkladně věnovala celá řada koček přede mnou. Jen tak letmo bych zmínila hnusnej studenej vítr, hejno uštěkanejch různobarevnejch oblud hned před barákem, uřvaný metro, kde na vás každej civí jak na přírodní nedopatření, eskalátory, který mi připadaji vyloženě nudný a bejvala bych je ráda popohnala, kdyby mě k tomu pustili, nehorázně pískající zářivky, který sice lidi nejspíš neslyší, protože jsou obdivuhodně nahluchlý, ale už kvůli nám by se s tim něco udělat mohlo, a to ani nemluvim o neuvěřitelný míchanici smradů, pachů a odérů, mezi který se nějaká vůně připlete jen zcela náhodou.
Veterinární čekárna mě zaujala zejména tim, že byla prázdná. Kromě dalšího puchu jsem tu identifikovala pár jinejch zvířátek, ale po důkladnější analýze jsem konstatovala, že je zaprvé nikde nevidim, zadruhé se tu patrně zdrželi jen krátce a zatřetí jim určitě moc do zpěvu nebylo. Takže jsem se v klídku natáhla, párkrát se olízla a vůbec jsem se chovala tak uvolněně, až to moje nosiče obměkčilo do tý míry, že mě bez obav vytáhli z přepravky a nechali mě pořádně se rozhlídnout.
Pan doktor nakonec nebyl tak brutální, jak jsem předpokládala, i když v jednom okamžiku se mě za asistence ostatních pokoušel probodnout nějakou jehlou. Pak si to ovšem rozmyslel a zase jí vytáhl, což bych teda já neudělala, když už bych se k něčemu podobnýmu rozhodla. Pak do mě bez varování našťouchal nějakou kulatou granuli, což jsem vážně nepochopila, nejen, že mi to nechutnalo, ale najíst jsem se přece mohla i doma, kvůli týhle lahůdce nebylo zapotřebí mě sem vláčet. Pak ještě vyplňovali nějakej průkaz, to jediný mě snad naplnilo trochou optimismu, že bych se konečně díky tomu stala plnohodnotnou živou bytostí? Posléze si mě ještě zevrubně prohlíželi, hezká jsem, to bez debat, ale takhle nestydatě mě prohmatávat, myslim že bych se bez dalších důvěrností i obešla. Nejsem si navíc jistá, jak se postavit k faktu, že za tohle nemravný obtěžování ještě platí peníze, za který bych normálně měla pěkně velkej pytel granulí.
Doktor ke konci poznamenal, že nejsem jen tak obyčejná venkovská míca, a že někdo z mých předků byl patrně norská lesní kočka. To bude asi po tatínkovi, nebo jeho rodičích. To, že se ve mně povahově snoubí důstojnost se sebevědomou divokostí, ale naznačuje, že těch ušlechtilejch genů ve mě zas tolik nebude. Což mi vůbec nevadí, jen tak mezi náma. Ještě jsem si ale pro pana veterináře přichystala jedno malý překvapení. Když mě už už chtěli vracet do přepravky, najednou se zarazil. "Prosím vás, ona nemá, ona vůbec nemá, vy jí nějak stříháte vousky? Teď na to teprve koukám." Ty moji dvounožci začali něco překotně blekotat, jako že neví, že to oni ne, že přece nejsou blbí a proč by to jako dělali. Podle jejich zděšení a příslušnýho ohmatávání mojí tvářičky nakonec usoudil, že mě obden ráno neholí před zrcadlem, ani jim neujela ruka, když jsem asistovala při krájení surovin na nedělní oběd. Společně vyjádřili naději, že mi to snad doroste, že se to u koťátek může stát a doma ještě v literatuře objevili poznatek, že to někdy dělává kočičí maminka svejm nejoblíbenějším potomkům. No a to jsem já samozřejmě byla, jak jinak. Pro upřesnění, já ty vousky měla asi tak třímilimetrový a všechny stejně dlouhý, čimž by se dalo vysvětlit veterinářovo podezření, že jsem se dostala do rukou lidí trpících phogonophobií (strachem z vousů.)
Co mě drobátko urazilo bylo poslední téma, a to sice, že nemňoukám, ani nevrnim, jako by očekávali, že budu celej den hulákat jak na lesy a při sebemenším náznaku mazlení naopak začnu dunět až se rozdrnčí okna. Protože už se k týhle potupnosti v budoucnu nehodlám vracet, ráda bych tu doplnila, že jsem po čase začala nejen vrnět, ale i mňoukat. Celkovej dojem poněkud kazí fakt, že mňoukám jen pištivou fistulí, kterou sice dovedně vylepšuju vibrátem, ale na konci mňouknutí udělám něco jako ih, ich, nebo igh, prostě jako kdyby mi došel dech, nebo jako bych se něčim zalkla.
V kontrastu s mojí svalnatou postavou a divokým pohledem to působí poněkud komicky, ale zase si mě jen tak s někym nespletou. A pokud jde o vrnění, to u mě dosahuje přijatelný intenzity až ve chvílích nejvyšší extáze, přičemž se tu ovšem nejedná o nějaký basový dunění, ale spíš o přerývanej sípot, jako by mi tam někde něco nerezonovalo přesně jak má. No a co. Někdo ráčkuje, já zase vrnim, jako kdybych byla těsně před vyhynutím.
Abych tohle téma uzavřela, návštěvu jsem ve zdraví přežila a po návratu na kolej bylo ještě dost času na okenní parapet, polici s keramikou i lehkoatletický trénink. Zdálo se mi, že se z očkovacího průkazu těší, jak kdyby ho našli pod vánočním stromečkem, ale po pár dnech se naštěstí ocitl v bezprostřední blízkosti převrženýho hrnečku z čajem, což z něj podle mě teprve učinilo platný identifikační doklad s osobitým kouzlem a slušnou vypovídací hodnotou. Chtěla jsem mu pro vylepšení pomocí zoubků dodat na okrajích lehkou patinu, ale bylo mi v tom hned v zárodku zabráněno. Cestu do ordinace
i domů jsem zvládla důstojně, čímž jsem snad trochu napravila reputaci z první cesty, kdy jsem opouštěla původní kočičí rodinu a svým vztahem k MHD jsem se příliš netajila. O tom, jak se mi dařilo v dalších měsících se dočtete v příštích kapitolách. Zatím se loučím, čeká mě ještě plno práce a jak jistě víte, správná kočka nikdy nic nenechává na potom.

Sdílejte!  |  O sdílení

9 komentářů

Reklama
Reklama