S přáním krásného dne všem pospávajícím kočičákům budu vyprávět o tom, proč si dát pozor na to, jak spím. Vzhledem k tomu, že moje rodinka se pustila do prázdninového režimu, tak paniččin zdařený bratr (nazývající mě "tlustej kocour") odjel kamsi na soustředění, aby tam mohl beztrestně máchat kdejakým klackem a holí. Babička nám odjela k tetě užít si svých zbylých vnoučat a chalupy, tatík nám chodí do práce, a tak mamka a panička jsou dneska samy doma. Včera jsme měli ještě tátu doma, ale dnes volaly povinnosti pracovní. Díky tomu, že babička odfrčela směrem mimo Prahu, mohl jsem si vypěstovat naprosto geniální zvyk - dojdu k babičce do pokoje, lehnu si do křesla, usnu a čekám, až panička vstane, protože pak vždycky chodí přes babičin pokoj. Já jí tak potěším... a pak tam spím po zbytek dne.
Dnes se stalo něco strašného. Opět jsem se tam nacpal, ulehl, panička prošla a tak jsem ji pozdravil zvednutou hlavou, nechal se drbat, načež odešla. Usnul jsem a ve spánku jsem z gauče spadnul na zem - což je katastrofa sama o sobě, kdybych se neprobral vedle odpadkového koše. Panička se smála, když to viděla.
Abych to dopověděl. Panička se potom vrátila s mnohem kratšími vlasy, i když stále delšími, Gábinka se nacpala do její postele, bylo přineseno plno jídla (jeden z největších paradoxů - kamkoliv moje rodinka jde, přinese jídlo. Včera byly paničky nakupovat oblečení a na výstavě; stejně přinesly jídlo).
Tak se loučím a dejte pozor na křesla...
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?