Můj první týden života u člověků

Z deníku kocoura Modroočka – oranžovoočka Charlieho

Tak se vám hlásím z nového bydliště. Jsem tady už týden a poměrně rychle jsem si zvykl. Byt mám hezký, dostal jsem gauč, deky, spoustu hraček, sem tam mi patří i koupelna. Tu ale musím půjčovat svým člověkům, ale vždycky si sednu před dveře a tak křičím, že to nevydrží a pustí mě dovnitř. Pak lozím všude možně, už jsem byl i za pračkou a ve vaně, a zkoumám, co bych mohl objevit a s čím bych si mohl hrát. Naposledy mě zaujala ta velká prosklená věc, kde na sebe člověčice pouštěla spoustu vody. Přiblížil jsem se s prosebným kňouráním blíž, dokonce se otevřely dveře a nebyl bych to já, kdybych nešel prostor prozkoumat. Ale víte co? Zasáhla mě kapka vody, pak další, ještě další, navíc jsem stoupnul do kaluže... zdrhnul jsem obrovskou rychlostí, no tohle tedy ne! Půl hodiny mi trvalo, než jsem všechnu vodu olízal a zbavil se špatného pocitu, že ji ještě na pacce a hlavičce cítím. Brrr, tam už nikdy nepolezu!!
Neznámou místností zůstává pokoj, kam moji člověci chodí spát. Tam já nemůžu. Tedy, člověčice mě tam občas přes den pustí, tak se proběhnu, prozkoumám terén, někdy si i hraju s tou věcí, kterou se člověci přikrývají. Ale pak zas musím ven a chodím už jen kolem zavřených dveří. Objevil jsem tam ale zajímavou věc. Je to taková velká plocha, ve které vidím brášku. Hýbe se úplně stejně jako já, hýbe se tam, kam já. Chtěl jsem ho jít najít, ale dostanu se vždy jen do půlky cesty, pak už za tu velkou věc nevede cesta. Tak je tam asi někde ukrytý a čeká, až ho někdo pustí ven. Ale čeká poctivě, objeví se vždycky, když se před tou velkou věcí ukážu i já. Jen doufám, že ho pustí brzo, abych si měl s kým hrát. Zatím na něj vždycky křičím, co mi síly stačí a ubezpečuju ho, že tady na něj počkám!
V úterý, když si mě moji člověci přivezli, jsem se ohromně bál. Co se mnou teď bude? Proč mě odvezli od vás a Alenky a té hodné paní, která se se mnou mazlila? Proč mě vzali od brášků? Tohle všechno jsem nevěděl, a tak jsem se rozhodl, že budu schovaný v přepravce a nevylezu, dokud mi tuhle podivnost někdo nevysvětlí. Můj člověk se mě snažil vylákat na hračky, na šeptání, na volání, nešel jsem. Copak si myslí, že jsem nějaká cvičená opice? Seděl jsem přikrčený a sledoval. Nechali mě tam ale pěkně dlouho, to vám tedy povím. Až po více než hodině člověčice nevydržela a přišla si pro mě. Ač jsem protestoval, vytáhla mě z přepravky i s tou dekou, co mi tam nastlala (asi abych neumrznul, no začátek září, s mým kožíškem, umí ona přemýšlet?) a položila si mě na klín. To jsem řval, to jsem se bál. Přenesla mě vzduchem přes půl toho velkého pokoje, ve kterém bydlím, a já nevěděl, co se mnou bude. Ale oba člověci mě hladili a uklidňovali mě, že mi tady bude dobře. To vím taky, ale musím to tu předtím trochu poznat, ne? Ale jak mám poznávat, když se tak bojím? No budu nad tím muset popřemýšlet. Člověčice mě držela v náručí, tak jsem se k ní tisknul, aby mě náhodou nepustila a mě něco velkého nepopadlo a nesežralo. Položili mě i na gauč, ale tam jsem čelil tomu samému problému. Člověk se dokonce zkusil přiblížit s něčím bílým na prstě. Uhnul jsem, protože se přece bojím! On se ale nedal, otřel mi tu bílou hmotu o čumák a já byl nucen si ho očistit. A ta bílá hmota mi tak zachutnala, že jsem mu slízal tři dávky z prstu a ještě se i zakousnul. Pak jsem se ale zase připlazil k mé dece, zavrtal se a koukal a koukal, až jsem z toho únavou usnul. Když jsem se probudil, rozhodl jsem se, že pomalu propátrám nový prostor. Byla přece jen tma a ticho, nemohlo mi tedy nic hrozit. Můj člověk, když uviděl, že se hýbu a dokonce umím i chodit, nejen se plazit, vzal hračku, kterou jsem dostal jako první, a začal mi s ní mávat před očima. No jasně, že jsem se chytl! Když před vámi někdo zamává střapečkem z kůžiček, vy byste po něm nelapli? Tak jsem ho drápal, kousal, snažil se ho všemožně dostat. Ani nevím jak, byl jsem na křesle. A z toho hned nahoře na opěradle a vtom už jsem běžel po zemi! Byla to ohromná legrace! Dokonce jsem za odměnu dostal masíčko se šťávou, to jsem si pošmákl! Ale musel jsem být celou dobu ostražitý, člověk si myslel, že jsem natolik zaměstnaný hračkou, že si nevšimnu, že po mně jde jeho velká tlapa. To ne, to jsem hned utekl pod deku a zase jsem se jen plazil! Pak jsem ale přišel na to, že se dá zalézt za gauč a schovat se pod topení. Bezva skrýš! Budu si tu s člověky hrát na schovávanou! Jak jsem tak ležel, napadlo mě, že bych mohl vyskočit na opěradlo gauče a dostat se k mé dece tudy. A tak jsem skákal a skákal, až jsem uslyšel zvýšený hlas člověka, protože jsem prý rozdrápal rohy zadní stěny. No můžu já za to, že mám drápky?? To počkej, až je vytáhnu na tebe, uvidíš, co všechno umím drápat!
Tu noc se mnou spala člověčí kamarádka. Zalezl jsem si za mírně odstrčený opěrný polštář na gauči a kňoural jsem asi jen 4x za noc.

Ve středu už jsem malinko pookřál. Pořád jsem se sice plazil, ale už jsem se sem tam prošel po gauči a taky jsem stabilně nemňoukal. Přece jen mě to vysilovalo. Moji člověci si se mnou celý den jen hráli, člověčice mi umíchala mňamku z granulí a rozdrceného masa se šťávou a já si liboval, jak dobře se mám. Taky jsem sklidil úspěch za to, že sám najdu záchůdek a nechodím nikam mimo něj. Však už jsem taky velký kocour, ne? Naše jsem si bezvadné místo na spaní a odpočinek. Vylezu nahoru na sedačku, na jeden z opěrných polštářů, tady se uvelebím a sleduju, co se kde děje. Mám přehled a vím o všem, co se šustne. Odpoledne jsem osaměl s člověčicí. Hráli jsme si, vyváděli, dostal jsem další hračku, a tu jsem si velmi oblíbil. Je to plyšová myška, je malá, chytá se mi na drápky a já ji všude honím a těším se, až ji chytnu a sežeru. Mám taky velký sisalový míček, z kterého vyrostlo na obou stranách peří, ale ten je velký, toho se moc bojím. A zatím moc nerozumím ani té ponožce, co jsem dostal od naší společné paničky. Hezky cinká, ale když ji honím, bouchá o zem a toho já se taky bojím. Člověčici přišla na návštěvu kamarádka, říkal jsem si, že to bude náročné, protože mě bude chtít hladit a mazlit, a tak jsem se chystal, kam zdrhnu. Kamarádka se mě ale bojí. Hurá! Konečně v tom nejsem sám! Ona se mě dokonce bála víc než já jí! Večer ale dorazila další návštěva, člověkova sestra. A ta to s kocoury vůbec neumí. Utekl jsem za ledničku a zasekl se tam, takže ji člověk kvůli mně musel posunout. Zase jsem vyhrál!! Pak si mě ale člověčice vzala do náručí a já jí tam spokojeně vrněl. To umím a dělám čím dál radši. Když mě moji člověci hladí nebo drbou za oušky, vrním jako motor. To zase aby si nemysleli, že je mi u nich tak zle.
Večer byl ale krutý. Člověci šli spát a já zůstal v obyváku sám. Na co mi je celá místnost, gauč, deka, všecko, když jsem tu sám?? Je mi smutno... a tak kňourám, pláču a křičím, aby si toho všimli a pustili mě k sobě do druhého pokoje. Nic. Zkouším chvíli spát, ale když se probouzím, zase jsem sám. Všichni mi moc chybíte, nemám si s kým hrát, s kým se prát a koho pošťuchovat. A tak zase řvu. A zase nic. Vydržím zase nějakou chvilku a zase pláču. Ale nepomáhá. Slyším mluvit člověčici, říká, že si mě chce vzít k sobě. Ale člověk jí to nechce dovolit. No teda! Toho nebudu mít rád! A tak za trest zalézám za televizní skříňku. Já tam nesmím, ale co, když si se mnou nechtějí hrát... Jenže jsem tam usnul. A člověci mě tam ráno našli. A zlobili se. Dokonce kolem mě vlála utěrka, ale já uhnul. Pak mě chtěla člověčice vytáhnout, tak jsem na ni zasyčel. Ta se vám zlobila, to jste neviděli!! Utekl jsem pod deku, ale dlouho tam nevydržel. Člověčice zahrkala s myškou, hodila ji po podlaze a já vyrazil na lov. A zase bude den plný legrace.
Dneska už se neplazím. A taky kňourám jen když jdu na záchod, ze záchodu a když jím. To kňourám se soustem v krku a člověkům se ten zvuk náramně líbí! Tak jim budu kňourat pro radost. Papám samé dobrotky, člověčice mi dnes zamíchala do granulí rybí paštičku. Je skvělá! Asi ví, že po rybičkách se můžu utlouct!! A tak chodím každou chvilku kontrolovat misku, jestli mi tu dobrotu někdo nesežral, a sem tam si kousek uďobnu. Zbytek ale nechávám na večer, to si tu v klidu pochutnám! Taky jsem byl dneska vyčesán. Strašný výmysl, však nemám dlouhé chlupy, abych je zanechával všude, kudy se proplazím! Ale to je prý potřeba, abych měl hezkou srst. Vydržel jsem vždy dva tahy kartáčem a jal se zdrhat. Zastavila mě ale člověkova tlapa a člověčice pokračovala v česání. Pak mě lapla tak, že jsem nemohl ani napravo, ani nalevo, tak jsem rezignoval a nechal po sobě jezdit ten pichlavý nástroj. Mají jediné štěstí, že mi po tomto utrpení přistály v tlamičce bonbonky, jinak bych asi zase kňoural, abych si je vynutil. Bonbonky dostávám docela často. Jedny jsou supersýrové a druhé takové zelené, prý je v nich travička – to abych neměl ucpaný žaludek chloupky, které si olížu. Dostávám je, když správně škrábu na škrabadle, dostal jsem, když jsem poprvé našel cestu na záchůdek i když jsem poprvé přišel sám se pomazlit. Ono se vyplatí dělat to, co mám, z člověků pak ukápne dobrotka. Odpoledne jsem se probudil na své oblíbené vyhlídce a koukám, pode mnou spí člověčice! Prý že jsem ji nenechal vyspat v noci, jak jsem kňoural. Tak aby se nezlobila, slezl jsem ze své pozorovatelny, stočil se jí na bříško, zavrněl a usnul tam. Ta vám byla spokojená! A nechala mi dokonce svou deku! Tu mou malou sbalila do přepravky a já se vám válím ve velké dece, dělám si tam bunkry, někdy jí i část stáhnu na zem a hraju si s ní. Nejradši v ní ale pěkně zavrtaný spinkám. Je tam teplíčko.
Večer jsem dostal. Člověci šli spát a já zase plakal. Tak vylezli, ale já to nestih. Ležel jsem na konferenčním stolku a řval. Já vím, že na něj nesmím, ale když mně se tam tak líbí! Tak jsem si lehl na samý střed a nestihl se před člověky zdekovat. Zahnaly mě noviny a ten zvuk já vůbec nemám rád! Zbytek noci jsem kňoural a za trest jsem spal na bobku za gaučem, aby mě nebylo vidět. Tak. To mají za to! Chtěl jsem původně zalézt za televizní skříňku, ale už ji přisunuli blízko ke zdi a já se tam nedostal. Ti jsou ale škaredí!! A ještě něco jsem vyvedl. Ale to jim neřeknu.

V pátek ráno jsem slyšel člověčici, jak říká, že jsem asi byl na jídelním stole, protože je vysypaná trocha hlíny z kytky, co tam pěstuje. To teda nevím, kdo to mohl být. Já se zařekl, že na sebe nic neprozradím! Pak jsem ale nechtěl, aby na mě náhodou padlo podezření, tak jsem se lísal a lezl člověku na klín, když si sedl na gauč, a nechal se drbat. Dokonce jsem mu nastavil levé ucho, aby věděl, kde mám drbání nejradši. Taky jsem se rozhodl, že jim dám najevo, že už mi je tu líp, a tak chodím se vztyčeným ocasem a ometám se o ruce, aby věděli, že chci hladit. Člověčice mě za chvíli nechala a začala se někam chystat. Prý vydělávat na moje granulky. A člověk jí řekl, že prý už se tvářím jako pořádný kocour. No počkej! Já ti ukážu, jak se tváří pořádný kocour!

Ukázal jsem mu to v noci. Ten večer jsem byl totiž poprvé sám doma. Moji člověci zmizeli někam na cimbálku a já abych poslouchal to ticho v bytě. Tak jsem prohrábl granule, štěrk v záchůdku a pak si mňoukal pro radost. Aby jako sousedi věděli, že jsem tu sám, opuštěný a smutný. Když člověci v noci přijeli, tvářil jsem se jako mírumilovný kocour, který si celý večer způsobně hrál nebo spal. Nic jsem nezničil, nic nepřevrátil, nezanechal stopy řádění. Dostal jsem pochvalu, pohráli si se mnou, dostatečně mě pohladili a já jim za to zavrněl. Říkám, že to dělám často a rád. Ale oni pak šli spát a já za nimi zase nemohl. A tak jsem se rozhodl je probudit. Sedl jsem si před dveře a mňoukal. Nepomohlo. Tak jsem začal nalítávat na dveře. Hop a dolů. Připravit, další skok, bum do dveří a zase se vzpamatovat. Po třetím skoku vyběhl člověk a vypadal naštvaně. Já jsem ale včas zdrhnul. Tohle se opakovalo ještě několikrát, a když potřetí a počtvrté vyběhl s tričkem, kterým mě chtěl přetáhnout, uznal jsem, že se nevyplatí ho dráždit a šel jsem si raději na vrch sedačky zdřímnout.

Ráno jsem křičel a křičel, a tak člověci vylezli a hráli si se mnou. Člověčice pak zase někam zmizela a člověk odešel zanedlouho taky. Prý nějaký průvod a burčák, ale copak mě to zajímá? Já si chci hrát!! Prospal jsem celý den, člověk mě opustil ještě dvakrát, a když se večer i s člověčicí vrátili, přiřítila se s nimi nějaká kamarádka a za chvíli přišla další a obě mě obdivovaly, jak jsem krásný a hebký a roztomilý, a tak jsem se řádně naparoval a promenádoval, aby jako viděla, že jsem opravdu prvotřídní kocour! Nechal jsem se pohladit (už od včerejška neuhýbám před rukou, zjistil jsem, že mi nikdo nechce ublížit), pomazlil se a vyprovodil je do Vinohradské ulice s tím, že tu na ně zatím počkám. Vzbudil mě rachotící klíč v zámku, trocha mazlení, ale po zavření dveří do ložnice jsem třikrát mňouknul a usnul. Nemá cenu se namáhat, když s nimi v posteli stejně spát nebudu. Nevyřvu si kvůli tomu přece hlasivky!

V neděli jsem to pěkně schytal. Člověci ráno odešli na náměstí na jarmark a když se v půl 3 odpoledne vrátili, málem je trefilo. Hledali mě, já nikde. Volali mě, já se neozýval. Záměrně, protože jsem si myslel, že z toho jídelního stolu seskočím dřív, než si mě stačí všimnout. Bohužel jsem byl tak rozespalý, že se mi to nepovedlo. Dostal jsem vynadáno a přes zadek mi přejela utěrka. Cestou pod deku ještě jednou. Akorát nevím, jestli jsem dostal za to, že jsem vyhrabal hlínu z té draceny, co mě tak dráždí, anebo za to, že jsem tam spal. Co já vím? Ten den jsem měl v misce jenom granule, žádné maso ani paštičku. Asi jsem té hlíny vyhrabal opravdu moc. Ale dostal jsem novou hračku. Malý balonek - šustí, leskne se a nedá se chytit. Dokážu za ním běhat kilometry! A moc mě to baví. Proběhal jsem za ním celé dvě hodiny, co se člověci dívali na film. Tak jsem hodný - to abych si trochu vyžehlil ten spánek na stole...

Ale taky jsem v noci byl pěkně v klidu, už jsem ani nekňoural, ani neskákal na dveře, způsobně jsem se zavrtal do deky a spal až do rána. Tak třeba se na mě nebudou zítra zlobit...

Nezlobili. Hned ke snídani jsem dostal rybí paštičku. K obědu zase. Teda ti jsou na mě ale hodní! Celý den si se mnou člověci hráli, ale na střídačku, protože člověčice kašlala a smrkala a místy spala, protože jí prý bylo špatně. A tak jsem si odpoledne lehnul na gauč vedle ní, vrněl jí do ouška a dělal všechno pro to, aby se mi uzdravila a mohla si se mnou zase hrát. Ona mě pak celý večer mazlila a hladila. Završila to ale čištěním uší, čímž mi zkazila celý den. Já se tak snažím, chodím kolem linky, když se tam něco vaří, mňouknu, aby věděli, že jsem zvědavý a chci vidět, co se tam děje! Nehrabal jsem se ani v pytli s odpadky, co byl u dveří přichystaný k vynesení. Nic špatného jsem neudělal! A člověčice přijde s osuškou, do té mě zabalí, vezme uchošťouchy a jezdí mi s nimi v uchu. To teda přehnala. Má jediné štěstí, že jsem po propuštění z té svěrací kazajky dostal dobrotky a plnou misku rybí paštičky, jinak bych byl protivný kocour...

Dneska jsem přišel na to, za co jsem dostal v neděli. Nebyla to hlína, byl to spánek na jídelním stole! Ráno se totiž člověčice objevila dříve než obvykle, asi měli v práci něco mimořádného, no a já chtě-nechtě musel nuceně a násilně opustit své vyhřáté místo v koutečku stolu. To je tak nespravedlivé! Nemůžu přece celý život spát jen na gauči v dece! Ani vyhlídka na vrchu gauče mi nestačí! Přepravka je taky nuda a křeslo mě nebere... Musím si příště dávat větší pozor. Člověci jsou dneska oba pryč, tak si tam zdřímnu a jen co uslyším rachotit klíč v zámku, honem pryč! Ať na mě nemusí zvyšovat hlas ani brát utěrku...

Sdílejte!  |  O sdílení

6 komentářů

Reklama
Reklama