Máme s Františkou bezva pozorovatelnu v kuchyni na okně, odkud vidíme do ulice a necháváme se obdivovat od kolemjdoucích, ale hlavně odtud máme perfektní přehled, co se děje v kuchyni. Když panička vaří, tak se obyčejně s Františkou popereme o výhodnější pozici, protože co kdyby náhodou něco upadlo. Mohli bychom to ulovit. Ono ale obyčejně nic nepadá, tak občas některý z nás natáhne packu, že by něco chtěl, ale to se panička vždycky přísně podívá a říká něco o sporáku, jako že pálí nebo co, ať si dáme bacha. No a když má všechno hotové, tak to popřikrývá pokličkama a pod ty se nám špatně leze.
Včera vařila rajdu majdu a k ní dělala kynuté knedlíky. To byla asi nějaká výjimka, protože normálně dělává takové ty obyčejné, kterým taťka říká granáty a které jdou hnedka něčím přikrýt. Ale o těchto říkala, že přikrýt nejdou, aby se nezdrcly, a my že si jich nemáme všímat, jinak že si spálíme čumáčky. To nás ale silně podcenila. Když potom dvounožci obědvali, zalehli jsme na svá místa a předstírali jsme, že podřimujeme. Já jsem se pak nepozorovaně vykradl do kuchyně a hurá na linku. Byl tam takový malý sympatický kousek toho knedlíku, který se mi velice líbil. Osahal jsem si ho opatrně packou a zjistil jsem, že panička pěkně kecala. Vůbec nepálil. Tak jsem ho ulovil. Chvíli jsem ho proháněl po kuchyni a pak jsem ho trochu okousal. No, nic moc. Masíčko, co dostáváme do misky, je daleko lepší.
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?