Na střeše (Willardova verze)

Nevěřili byste, jak vobrovitánská šelma ze mě vyrostla. Už tomu budou bezmála dva roky, co chodim po tomhle drsnym světě a lovim všechno, co bzučí a cvrliká. Od svýho dětství sem děsně vyrost, mám ňákejch pět kilo a rozhodující slovo ve všech záležitostech. Sem tak zhruba vo polovinu větší než můj nevlastní bráchanec Bertranďák, a i dyž ho zatim nechávám žít v domnění, že je king, všichni asi tušíte, že ho mam dost na háku. Bertranďák je v jistejch věcech dost protřelej a nebejt vobčasnýho přeprání z mý strany, ani by ho nenapadlo, že jsem větší šelmisko než von.
Před nějakym čáskem si zvyknul chodit na střechu. Nechápal sem, co na tom má, když kapsičky jsou vevnitř v kuchyni, ale stejně tam furt lez. Jednou takhlenc vodpoledne se zase zdejchnul, jenže tentokrát asi vo kočicí fous dál, což dvounohý těžce nesli. Řvali na něj z vokna jak pominutý, já se sápal dvounohýmu na záda, abych taky něco viděl, a dvounohý si u toho hodně nahlas povídali. Dvounohá ječela „já na něj nedošáhnu, je až na tý lávce,“ „a kde je“ a „pojď, Vilíčku, pusť se drápkama,“ dvounohej předzpívával „sundej toho kocoura,“ „myslim toho druhýho,“ a „leze po mně a trhá mi kůži!“ Sotva se Bertranďák vrátil, vočuch sem mu kožich a poznal, že to venku stojí za to. A když vyběh na střechu příště, šupajdil sem za nim.
Na střeše to vůbec nebylo špatný. Nejdřív sme trochu vočumovali vokna, pak bráchanec zmizel a já zmerčil něco, z čeho se mi rozkmitaly fousky. V jedný místnosti, do který čistě náhodou vedlo votevřený vokno, měli velkou klec. Nevypadala jako na levharty, ale něco v ní leželo a chrupkalo. Nejsem žádnej usmrkánek, a tak jsem omrk situaci a hopsnul do místnosti. Klec měla mříže jenom ze stran, a eště takový nanicovatý, že by se mezi nima dalo protáhnout, kdyby se k obědu nesluply dvě kapsičky naráz. Vyšvih sem se nahoru, udělal si pohodlí a okukoval vězně. Byl asi tak mojí velikosti a měl nad sebou zavěšený různý cingrlátka pro levharty, ale neměl kožich. Poseděl sem nad nim pěknej čásek, vůbec ale nevypadal, že by se mu chtělo hrát na číhání.
Najednou se za oknem mihlo něco černýho. Vrhnul sem se za tim, páč sem šelma k pohledání a nic mi neunikne. Byl to bráchanec a byl pěkně navztekanej. Měl obílený tlapy a doma s nima ještě chvíli dělal prima stopy. Na střechu sme pak spolu chodili ještě párkrát. Jednou se toho ale domákla dvounohá a od tý doby máme utrum. Prej že „ostuda po celým baráku“ a „sousedi museli přemalovat právě dovymalovanou ložnici.“ Mně osobně dvounohá vyprávěla ňákej kárnej příběh, kerej se teď prej šíří po okolí. Nebyl moc povedenej, takže sem ho většinu zapomněl. Šlo tam vo ňákou šedou kočku, která se celej tejden chodila koukat na miminko a seděla přitom na postýlce. Dotyčný dvounohý se jí prej nevodvažovali vyexpedovat, páč se na ně zle dívala. Divnej příběh, co? Nevim, co tim dvounohá myslela.

Sdílejte!  |  O sdílení

21 komentářů

Reklama
Reklama