Na město se snesla vlahá březnová noc. Hvězdy na nebi se tetelily jako myšky třesoucí se před kocourem, měsíc se kulatil jak miska s mlíčkem a temný vládce noci ležel na komíně, ocáskem povlával do rytmu vánku a ušiska ladil na šepot všehomíra. Místo na komínovém trůně mi tentokrát zajistil Willard, který přišel na bezva způsob, jak donutit paničku otevřít po příchodu z práce okna dokořán a ne jenom na skulinku. Technické detaily jeho postupu prozrazovat nebudu, za zmínku ale stojí fakt, že záchůdek pak panička drhla savem a smrad větrala snad hodinu.
Otevřeným oknem jsem proskočil tak rychle, že pažravá ničemnice se poplašeně rozhlédla, protože měla dojem, že mě vidí dvakrát. I když mi na plechové střeše podjížděly tlapky a jednou jsem sklouznul až k okapu, vyšplhal jsem se na hřeben střechy, hopsnul na kominickou lávku, tryskem po ní proběhnul až na konec baráku, tam to efektně zabrzdil a mazal zpátky. Počkal jsem si, až se zoufalá panička vykloní z okna na maximum, a pak jsem si lehl pět centimetrů za hranici, k níž s vypětím všech sil dosáhla. Překlopila okno, prolezla větší částí těla nahoru na střechu, natáhla ruku tak daleko, až jsem zauvažoval, jestli ji nemá k tělu přidělanou jenom na gumičce, a pak se mnou začala vést zajímavý filozofický rozhovor. Ptala se mě například, co si beze mě počne, kde sežene jinýho tak prímovýho kocoura, jako jsem já, nebo jak vydrží žít s vědomím, že je to všechno její chyba. Na všechny otázky jsem jí odpovídal hlasitým „mňáááu!“, což si ve své duševní ubohosti vysvětlila tak, že sir Bertrand by se rád odebral domů, ale neví jak.
Chtěl jsem ji trochu rozveselit, a tak jsem s velkým dupnutím seskočil z kominické lávky na prudce se svažující střechu, až zaduněla nejenom celá kovová konstrukce lávky, ale taky všechny komíny. Děsně se mi to líbilo, takže jsem na jeden z nich vyskočil, strčil do něj hlavu a zíral dovnitř. Byla tam tma, do které jsem šátral tlapkama. O paničku se zatím pokoušely mdloby a jistě by z okna vypadla, kdyby se tam nezašprajcovala svým slovanským pozadím a Willardem, který se snažil kolem ní proklouznout ven za mnou. Nechal jsem čenichání do tmy a obrovským skokem přehupsnul na vedlejší komín. Tak se mi to zalíbilo, že jsem se rozběhl, přeskočil na další a další komín a letěl jako střela až na konec střechy, kde jsem s velkým rámusem uskočil do strany na střechu a hnal se po ní zpátky.
Panička už měla tou dobu barvu čerstvě napadlého sněhu, vůbec nemluvila a její hlava byla posazená v otevřeném okně bez hnutí. Přiběhl jsem k ní, plácnul ji tlapkou do čela a mazal zase pryč. Plácnutí ji probudilo a začala se zase sápat z okna. „Ou-ou - ou-ou úúú!“ řval Willard, jehož vyhlídky na zdrhnutí se opět snížily. Když už to vypadalo, že paničice za mnou definitivně proleze, napadla mě spásná myšlenka: skočil jsem na vykloněné střešní okno, ze kterého lezla, a skřípnul ji tak mezi rámy. V jedné legrační chvilce jsme tak na sebe zírali z pouhých několika centimetrů, odchyt šelmy byl ale znemožněn zablokováním paniččiných rukou a vlastně i celého jejího těla v okně. Pak jsem ze skla skočil zas na lávku a pádil se mrknout, co dělají sousedi. Sotva se panička trochu uvolnila z okna, vyletěl na střechu Willard. Naneštěstí ho ale panička stačila čapnout za kožich a přivleknout zpátky dovnitř. Běžel jsem se podívat, co na to Willard, ale jak jsem strčil hlavu do už prázdného okna, prásknul mě tlapou mezi ouška. „Co ho mlátíš, Vilíku, dyť je to brácha!“ zastávala se mě panička a snažila se nenápadně přiblížit zpátky k oknu a vtáhnout sira Bertranda dovnitř. Uskočil jsem právě včas, rozplácl se na rovném kousku střechy a předvedl labužnické váleníčko. „Do Kroměříže, do Kroměříže,“ šeptala si panička místo, kde má prý vybrané psychiatrické zařízení.
V posledním záchvěvu aktivity se pokusila zavolat pásovci ničemníkovi (zkráceně páníkovi) a vyžádat si od něj radu v těžké situaci. Páník jí obdařil několika velmi příhodnými radami, které panička bohužel nedokázala docenit. Patřily mezi ně i takové klenoty, jako například „Tak ho nepouštěj na střechu“ a „Normálně ho zavolej, ať se vrátí“. Já jsem zatím ležel na komíně, tlapky elegantně přehozené přes jeho okraj, a sledoval svůj soukromý orloj. Osvětlené okno se střídavě otvíralo a zavíralo a objevovaly se v něm různé alegorické postavy: panička třepající kuřecí kapsičkou, panička s míčkem s rolničkou uvnitř, panička významně poulící oči a opakující „gourmetku, gourmetku“, panička s kusem salámu, šedobílý kocour lezoucí z okna a konečně vykloněná panička držící za zadní nohy šedobílého kocoura. Pak se orloj asi porouchal, protože z něj postavy zmizely a chvíli bylo ticho.
Za chvíli jsem zaslechl povědomé škrabání. Znělo to, jako když někdo vezme náplň do propisky a šimrá s ní po zemi. „Podívej, Vilíku, co má panička,“ povídá paniččí hlas. Slyšel jsem, jak Willard přibíhá, čuchá a snaží se něco sebrat do tlamy. „Tak to ne!“, pomyslel jsem si, „všechny náplně do propisky, vatové tyčinky a další podlouhlá udělátka jsou moje!“ Odrazil jsem se tak mocně, že komín zaskřehotal do tmy, hopsnul oknem Willardovi na krk, přidusil ho, sebral mu tyčinku a pádil jsem si ji schovat do některé z mých bezva skrýší. Teprve když za mnou pažravá ničemnice přibouchla okno, došlo mi, že jsem pro dnešek přišel o kus svobody. Aby to ale nebylo jen tak zadarmo, postavil jsem se k mističce a žalostně mňoukal, kdeže je slibovaná gourmetka. Přidal se ke mně i šedivec, který má pro veškeré konzumovací akce velké pochopení.
Ukázalo se ale, že zákeřná panička žádnou gourmetku v zásobě nemá, a tudíž jí hrozí roztrhání divokými šelmami. Život si zachránila tím, že přišla s náhradním plánem: vymyla dřez, natočila do něj vodu, otevřela tuňákovou konzervu a kousky rybičky naházela do vody. Umělé akvárko jsme vylovili s velkou radostí a gejzíry vody a drobných rybích kousků nám přinesly i spoustu zábavy s paničkou, které se při následném uklízení kuchyňské linky dalo lézt za krk, ohryzávat řetízek na krku a využívat její hlavu jako startovací plochu při skocích na lednici.
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?