A tak měli Matýska!

„Takové koťátko odnímá stesk a žal, že takový kocourek je schopen velkých citů.“
Bohumil Hrabal – Proluky

VIII
Našli ho v Kočičí naději a byl zase úplně jiný než kočky, které znali.
Matýsek není problematický kocour. Má vychování.
Taky kouše jenom z čistě výchovných důvodů.

Prababička musela uhnat plyšového medvěda, ale při kartáčování drží a blaženě přede.
Nikdy neleze do postele bez pozvání.
Počká, až ho požádáte, aby se přišel pomazlit. Nosit v náručí se nechce.
Neloudí o jídlo na stole. Pečené kuře nebo ryba ho vyloženě zklamaly. „Syrové maso, to je něco úplně jiného. Pro to se poženu přes tři místnosti dřív, než ho stačíte vyndat z nákupní tašky.“
Zato je specialista na měkkosrdcaté paničky. Když usoudí, že už dlouho nedostal nic dobrého, zakvílí jako vlak na přejezdu a pozoruje, co to s ní udělá.
Pokud zůstane nepochopen, začne chodit okolo a v pravidelných intervalech srdceryvně mňoukat, aby sousedi slyšeli, jak zmírá hlady.
Když ani teď nepochodí a kuře ani šunka se nekonají, vezme otráveně na milost konzervu nandanou před hodinou nebo, je-li úplně nejhůř, posadí se k vlastním granulím v misce.

On je prostě mužný. I když je vykastrovaný. Velký, těžký, zrzavý kocour s bílou skvrnou přes oko, jako když se dívá škvírou mezi dveřmi, bílou náprsenkou a bílými packami, co se valí pokojem, ne nepodobný medvíděti s výrazem Otesánka: „Jed jsem, sněd jsem a tebe taky sním!“

Jenom před cizími lidmi se raději schová. Občas má ošklivé sny. Pamatuje si, jak ho odvezli, když se jeho paní už o něj nemohla starat. A než si stačil zvyknout na místnost plnou koček, strčili ho do přepravky a stěhovali jinam.
„Vozili mě sem a tam a nikdo se neptal, jestli se mi to líbí nebo ne. Lidi přicházeli a zase mizeli. To není nic pro kocoura. Už nechci nikam. Zpod deky nevylezu, dokud se neujistím, že je vzduch čistý a instalatér, malíř pokojů nebo jiný podezřelý člověk neodešli.“

Dopoledne odpočívá na válendě. Pokud mu hodíte hračku, otevře jedno oko a diví se: „Kdo blbne, když se spí?“
Zhruba ve dvě odpoledne zazívá, protáhne se a jde se podívat do mističek. Cestou posoudí, jakou zábavu jeho lidi vymysleli.
Nejraději má, když se maluje nebo alespoň stěhuje nábytek. Jako těžkou práci uzná i koukání na sport v televizi. V minulém životě byl fotbalistou. Za hozenou hračkou se vrhá hlava nehlava jako brankář a uloví ji ještě ve vzduchu metr nad zemí.

Jakmile žena odloží pletení, začne ho hladit a špitat něco o krásných kočičkách, kousne ji. Jenom tak lehce, jako vyzvání k tanci. A jdou se honit. Teprve, až ho utahá, sám jí vyskočí na klín a dělá koťátko, co neumí do pěti počítat.
K maléru se schyluje, když nikdo na hraní není doma. Celý den proklimbá. Sem tam se rozběhne za Kačenkou. Naznačí, že by se mohla dělat koťata. Jenže ta nemá pochopení. Kvílí, jako když ji na nože berou, a zmizí pod nejbližším křeslem. Jestliže se Mates přiblíží na dosah, promění se ve lvici a výhružně vrčí temným hrdelním hlasem, případně řve na celé kolo, aby všichni slyšeli, jak je nebezpečná. Občas mu dokonce dá pohlavek, aby si nedovoloval.
"Jako by nevěděla, že si nedovoluju. Vždycky jí přece dám náskok, abych ji nechytil!"
Když se Matýsek otočí a zklamaně odchází pryč, odpočine si pod křeslem, které tak neohroženě uhájila, a potom se jde za Matesem podívat, aby jí nic neušlo.

Po dlouhém, nudném dnu se navečer musí Matýsek přikrčit za nohu od židle nebo si strčit hlavu za záclonu, že mu kouká zadek nevadí, a číhat na kořist.
Kdo si sedne do křesla a nepracuje, má smůlu. Matýsek skočí a uloví ho.
Takový kousanec se podebere a po týdnu vypadá jak od tarantule. „Ale dobře jim tak. Mají si ho víc všímat. Jsou přece jeho, ne?!“

Sdílejte!  |  O sdílení

7 komentářů

Reklama
Reklama