Předsevzetí

„Ocitl jsem se v koncích, což se mi stává obvykle tehdy, pokud moc přemýšlím, nebo nemám peníze, nebo po mně něco chce můj pes.“ - Marian Palla

Ještě, že nemáme psa.
Na Nový rok si lidi dávají předsevzetí. Na vlastní uši jsem to slyšel.
Moje Dvounožkyně nic.
Sedí, kouká do zdi a brečí.
Kačenka (to je naše kočka, takové obyčejné, mourovaté stvoření, nic, o co byste se museli zvlášť zajímat) jí sedí na klíně, a kdyby to uměla, brečela by taky.
Nesnáším, když ženský brečej.
„Ženský“ není nadávka. Jenom trochu...
Například já! Brečím jenom v noci, když se mi něco ošklivého zdá. A pak se probudím a jdu se podívat do misky. Sním, co najdu. A už nebrečím.
Že prej nemůže sníst, co najde. Že by byla tlustá. Kecá. Už je tlustá. A koupila čokoládu. Já jsem ji viděl. Já nerad čokoládu. Já rád kuře.

Tak jsem si dal předsevzetí já. Dominantní kocour. Takhle to nenechám. Tu domácnost musí vzít někdo pevně do ruky. A budu to já!
Nikdo učený z nebe nespadl. Čerpám z hlubin moudrosti díla profesora Piškota Pišutky.
Původně jsem o své chlebodárkyni, ale fuj, raději přece kuřatdárkyni, říkal „Panička“. Ale jakápak panička. Mně nikdo paničkovat nebude! Má jenom dvě nohy. Já mám čtyři.
Dokonce i ta hloupá Kačena má víc noh než Dvounožkyně. Velké D píšu jenom, aby měla radost. Malé by jí úplně stačilo. Prát se neumí. Kousat taky ne. A dokonce nemá ani drápy.
Já chci kuře. Když se krájí kuře, musím dostat. To dá rozum. Je nás jich tři: Já, Kačena a Dvounožkyně. Tak je půlka kuřete moje. To dá rozum.
Káča má málo zubů. Nestihne tak rychle hltat. A Dvounožkyně žádné kuře nepotřebuje. Velká už je dost.
Občas říká: „Když jsem byla o patnáct kilo mladší...“ Víte, kolik by to bylo kuřat?

Že prej se na Nový rok nemá jíst drůbež.
Kdo chce drůbež? Já chci kuře. Kuře je drůbež?
Jenom jestli. Jestli tu pověru nevymysleli, aby mi nemuseli dát kuře.
Dostal jsem šunku. Kuře to není. Ale taky se to dá chytat v letu.
Jenže Dvounožkyně nemá vůbec trefu. Hází mi to do misky a někdy jí to spadne do Kačeniny.
Šunka je moje! Já chytám nejlíp a všude. Kačena sedí pod stolem a čeká, jak to dopadne. Dvounožkyně jí přistrčí její misku pod stůl a trhá šunku na půl a ještě na půl, aby mě spletla. Ale já poznám, že hází půlku Kačeně. Mojí šunky! Když říká Dvounožkyně „Roztrhnu tě na pět půlek“, to nenabízí Kačeně. Ale moji šunku ano. Taková nespravedlnost! Co si chudák kocour neurve, to nemá. Ať si nemyslí, že ošidí kocoura! Já chci kuře.

Že prej nemám vychování. Že jsem se nepředstavil.
V průkaze mám napsáno Matýsek.
Taková hloupost. Jsem kocour, žádné kotě! Určitě jsem šlechtic. Pradědeček byl peršan nebo angorský. Zrzavý a bílý. Musel být krásný po mně. Myslíte, že nebyl krásný po mně? A po kom teda asi?
Papíry původu? Nebuďte malicherní.
Rád se nechávám kartáčovat. Předu a nezdrhám, jako ta vyděšená Kačena. Já náhodou mám vychování. To budete ještě koukat!
Nerad se chovám. Zato vychovávám, kudy chodím. Kačena i Dvounožkyně to potřebují jako sůl. Někdy se chovají naprosto nemožně. Kačena je zbabělá a Dvounožkyně nechce krájet kuře.
Chovný nejsem. Vychovávat koťata? Dejte pokoj. Na to už nemám věk ani nervy. Koťata jsou nakažlivá. Dřív měla v televizi vlastní pořad. Jmenovalo se to Přestávka a lidi to milovali.
Ještě nakažlivější než koťata jsou malé děti. Já to vidím na Dvounožkyni. Když byl David maličký, nosil papláky s obrázkem slona na kapse, hrál si s kraktorem, uměl básničku o krykodólovi a než šel spát, koukal na Večerníčka v tevelízi.
David z toho vyrostl, ale Dvounožkyni to zůstalo. Ještě, že nešišlá na kocoura. To by si mohla zkusit!

Čochtan měl rád jíšku. Já mám rád kuře. Taky rádi kuře? Já rád kuře.
Když si mě Dvounožkyně chce udobřit, říká, že jsem nejkrásnější z rezatých kocourů v týhle domácnosti.
Jak mě Mgr. Smejkalová z Kočičí naděje uviděla, hned mi udělala portrét. Ne na modré dece s obrázkama, jako se dělá obyčejným kočkám. Na bílé. Abych vyniknul. Protože jsem vynikající kocour. To dá rozum. Jsem skromnej. A chytrej. Od Dvounožce jsem se nechal vzít na ruku. I když to nesnáším. Dělal jsem koťátko. Aby viděl, jaký poklad ve mně získá.
Řekl jsem si, že to s nima zkusím. Kousnu je jen, když to bude nutné.
A tak si mě vzali.

Sdílejte!  |  O sdílení

15 komentářů

Reklama
Reklama