Vánoce

S radostí vidím, že máte pochopení!
Frflám často, ale krásně!

Rudolf Havlík ve svém blogu píše, že v Indii a Číně jsou chudí. Některé kočky nemají kuře. Ani svoji dvounožkyni. To si neumím představit. Dvounožkyně jsou na světě proto, aby krájely kuře. To dá rozum.
Že prej si tam kočka musí něco sama najít.
Taky si musím najít lednici nebo aspoň špajz, když není kuře. Ale neumím s otvírákem na konzervy. To tam musí být kočky opravdu šikovné. Jak si najdou ryby bez otvíráku na konzervy?
Na rybím trhu?! To neznám. Já se na televizi nedívám. Párkrát jsem to zkoušel. Ale je tam málo kuřat. A kočky, co ukazují, nevoní. Každé kočce přece voní kožíšek. A můžete se přitulit. Teda pokud neprská, jako ta vyděšená Kačena. Už dva roky ji převychovávám a nic.

Já chci kuře!
Že prej děti v Indii nemají kuře a neřvou jako paviáni.
Tak jsem navrhl Dvounožkyni, ať koupí dvě kuřata. Jedno pro mě a jedno pro děti v Indii.
Odsekla, že jedno kuře je nevytrhne.
Překonal jsem sám sebe a dovolil jí, ať koupí hodně kuřat pro mě a hodně kuřat pro děti v Indii.
Tvrdí, že nemá dost peněz.
Kecá. Koupila úplně zbytečně lux.
Že ten starý už byl nebezpečný.
To jsem jí říkal dávno, že je nebezpečný. Taky se před ním vždycky včas schovám. Ale ten nový řve jen o trochu míň. Dávám si na něj pozor.
Že musí luxovat. Všude jsou chlupy. No to je toho. Já jsem celý chlupatý a jak jsem krásný! Kačenka je taky chlupatá. Tak krásná jako já není, ale chlupatá je. To se jí musí nechat. Akorát Dvounožkyně si nechala chlupy na hlavě ostříhat. Nevím proč. Asi se taky bojí luxu.
Prát může. Pračka mi nevadí. Nemá kolečka. Neumí běhat. Někdy na ní dokonce leží kuře. Než se začne krájet.
My kočky jsme geniální. Ještě zmáknout ten otvírák na konzervy a převezmeme vládu nad světem. To nebude trvat dlouho. Bezdotykové technologie jsou čím dál tím lepší. Potom bude stačit konzervu hypnotizovat očima.
Teď hypnotizuju Dvounožkyni. Jenže ta je nedokonalá. Nerozumí. Na tu se musí po lopatě. Já chci kuře! Vím docela jistě, že nechci konzervu. Tu jsem měl před pěti minutami. Už ani paměť jí neslouží.

Dieta nebaví nikoho. Mě ani Dvounožkyni. Aby viděla, že jsem jí odpustil, chtěl jsem napsat elaborát o užitečnosti přátelství, jenže Dvounožkyně myslí, že mám radši napsat o užitečnosti koček.
Jí prej dvě kočky zachránily život, kdežto o přátelství kocoura, co ji kouše, má určité drobné pochybnosti.
Nevíte, koho tím mohla myslet?
Nejužitečnější jsem já! To dá rozum. Kačenu honím, aby netloustla a Dvounožkyni, aby šla včas krmit. Taky jí kontroluju tašky, jestli nakupuje dobře.
V tajných skrýších vymetám prach a pavučiny, aby viděla, kde má nedostatky, a vůbec dbám ze všech kocouřích sil o blaho téhle domácnosti.
Kačena má na starosti zase vozový park na dvoře. Dokud sedí na okně a stříhá ušima, jezdí auta nebezpečná jenom mírně. Jak mizí pod křeslo, blíží se náklaďák nebo bouřka.
Já jsem statečný kocour. Ale když je Silvestr nebo padají kroupy, jsme natošup pod křeslem oba! Každý pod svým, pochopitelně. Káča je protivná, i když se bojí.

Tenhle text by potřepoval vypilovat. Jenže pilník na nehty Káče zmizel pod pračkou. Cizelovat nebudu. Zelo nerad, knedlo taky a s vepřovým si to ještě rozmyslím!
Než jsem stačil vyslovit svůj názor na vepřové, Dvounožkyně mi skočila do řeči, prý taky chce kuře.
Je dominantní kocour? Není. Tak na co potřebuje kuře?
Nedávno uvařila krupičnou kaši. Že prej je to dobrý. To teda nevím. Kačenka to ochutnala. Jenže ta sežere všechno. Nemá úroveň. Já vařený nejím. Nejsem barbar. Chci kuře. Pořádný syrový kuře. Že dneska není sobota? A jak to to kuře pozná?
Jednou byla sobota tři dny za sebou. Krájelo se kuře. Že prej Vánoce. Houby Vánoce. Ty já bych poznal. Musí být strom až do stropu a na něm lesklé koule, co se do nich dá plácat tlapkou. A když se šikovně shoděj na zem, můžou se kutálet až do kuchyně. A tam na ně šlápne Dvounožkyně a lekne se. Není šikovný kocour. A nekouká se pod nohy.
Žádný Vánoce. Nebyl strom. Ani koule. Dvounožkyně brečela, ale krájela kuře. Moje výchovná metoda začala zabírat. Já chci kuře pořád. Dvounožkyně tomu nerozumí. Vyvádí, že se jí stýská po Dvounožci.
Mně se taky stýská a nevyvádím. Nacpali ji do přepravky? Nenacpali. Spí na své posteli? Spí. Spí s ní Kačena? Spí. Taky bych spal u ní v posteli. Jenže to by pak vyváděla Kačena.

Píšu, abych nemusel myslet na kuře. Nejsem vědecký typ jako profesor Piškot. Chci kuře. A spát. Kuře. A honit Kačenu. Kuře. A chytat plyšové myši. Kuře. Nechat se pomazlit od Dvounožkyně. A kuře. Život by byl tak krásnej, kdyby se víc krájelo kuře.

Kdysi dávno si Dvounožkyně našla našeho Dvounožce a začala mu komplikovat život. Radši jsem měl Dvounožce. Říkal třeba: „Už nic nedostaneš. A nekoukej na mě, jako bych ti zabil fotra řetězem.“ A přitom hned vytahoval z lednice šunku, kterou tam měl pro Dvounožkyni na zítra k obědu do práce.
Nevím, co je „do práce“, ale musí to být něco strašného, kór bez šunky.
Chybí mi. Měl pěkné ruce. Veliké. Celý jsem se do nich vešel, když mi bylo smutno. Dvounožkyni taky chybí. Brečí. Kdyby šla radši krájet kuře.
Dvounožec měl nápady! Uměl se honit a prát! A nějaký ten kousanec ho nerozházel. Ne jako ty ufňukané ženské. „Ženské“ není nadávka. Jenom trochu. A jak uměl krájet kuře!
Voněl po uzeném. Kačenka povídala, že uměl dělat ohníčky u pusy. Kouřit se tomu říká. Nemám rád oheň. Jednou jsem ho viděl. Smrdí a pálí. Hořel mi kožich. Pamatuju si to. Už to nechci nikdy vidět. Kačenka to taky viděla. Koukala na to z postele. Pak tu postel odvezli i s naším Dvounožcem.
Chybí mi. Nemám rád, když dvounožci mizí. Nemám rád vzpomínky. Mám z nich ošklivé sny. Mám rád kuře.

Dvounožkyně sedí, kouká na protější zeď a brečí. Někdy nebrečí. Povídá si s pikslou na polici. Urna tomu říká. Prej je tam Dvounožec.
Kecá. Tam by se nevešel. Víte, jak byl Dvounožec velký?
Když jsem na něj šlápnul, jako dva dominantní kocouři na délku. Dvounožkyně není blázen. Jenom trochu. Kdyby radši šla krájet kuře.

Takhle to dál nejde. Mám svou zodpovědnost.
Povídám Dvounožkyni: „Přestaň brečet a koukni se na kocoura!“ Myslím, jako na mě. Jak jsem krásnej. A ona popotáhla a čučí na Internet.
Kdo to kdy viděl Modrý kocouř? To „Ř“ mi nevadí. Asi jsou slabí v pravopise. Ale modrý?! Každý krásný kocour je přece zrzavý! To dá rozum.

Přestala brečet. Našla spisy profesora Piškota.
Povídám jí: „Toho prostuduj!“ Vzdělání nemůže škodit. Dvounožkyně ho potřebuje jako prase drbání. Začala se hihňat. To nepochopím. Takový vědec a ona se směje.
Jsem šťastný kocour. Dvounožkyně není šťastná, ale směje se. To je pokrok. Jsem pokrokový kocour. To jsem se naučil od Piškota. Říkám mu takhle důvěrně. My géniové máme mnoho společného.
„Hlavně sebevědomí,“ říká Dvounožkyně. Nějak jí otrnulo. Ale krájet kuře ji ani nenapadne. Jestli jsem ji nepřechválil.
Řekla, ať na spisovnu zapomenu. Že už takhle jsem moc chytrej.
Žádný uznání, no řekněte! Ještě, že si můžu vlézt do přepravky. Ale bez dvířek! Jak má dvířka, vyhnout se jí na sto honů. Z toho koukají jenom nepříjemnosti. Veterina nebo stěhování. Já už se nikam nestěhuju. Jsem dominantní kocour. A budu dominovat tady. A jestli se naštvu, otočím se k ní zadkem a celé dopoledne nevylezu. A basta. Že je sobota? Že se bude krájet kuře?
Že jsem s tím kuřetem nějaký omezený?
Až vám bude devět, jako mně, tak můžete mluvit.
Že už vám bylo devět? A to nevíte, že základní životní potřebou, zaručenou Ústavou i Deklarací kočičích práv, je kuře?
Styďte se! Jste jako Káča. Ta taky nic neví a pořád prská.
Já jsem chytrej kocour. A znám svý práva. A jestli tomu nerozumíte, tak vás kousnu. Co taky s váma jinýho.

Že prej jsem aro aro arogantní... Říkala Dvounožkyně.
„To bude něco o papouškách,“ povídám Kačeně, aby si nemyslela.
Ale ona, že to není o papouškách. Papoušky prý viděla v Hospicu. A byli v kleci. A nebyli vůbec rezaví.
Ona se někdy děsně vytahuje. Asi ji budu muset prohnat. A Dvounožkyně si to nejspíš spletla se slovem Elegantní. Elegantní, to já jsem. A stejně, ať si nechá řeči a radši navalí kuře! Já rád kuře.

Že prej útočím na Kačenku...
A na koho mám útočit, když jsem dravec?
Vám neřekli, že je kocour dravec? Já jsem dravec! Dravec, co má rád kuře.
Řekli vám aspoň, že mám rád kuře? No, to je dost!

Sdílejte!  |  O sdílení

17 komentářů

Reklama
Reklama