Mňautobiografie pana Profesora - Epilog - 90. díl - věnováno Bubíkovi Hrošíkovi
20. 2. 2011
Jsem poslední kocour. Jsem poslední z úžasného kočičího jihočeského rodu mojí babičky, malé, statečné černé Bubu, která přišla k holkám jako malé opuštěné kotě, aby z něj vyrostla ve vznešenou vládkyni a strážkyni rodu člověčího i kočičího. Malé černé Bubu, kterou někdo zastřelil. Malé černé Bubu, na jejíž počest byl její stejně černý vnuk pojmenován.
Jsem poslední kocour.
Bubu II Hrošík dnes ráno umřel.
Ještě ani nesvítalo, když ho tajemná síla začala zvát na cestu za Duhový most.
Nechtěl jít. Bránil se a vzdoroval. Bojoval. A Lassy běžela a křikem vzbudila holku, aby mu v té cestě zabránila.
A pak holka klečela u Bubu, bojovala s ním a o něj, prosila, ať dýchá, nevzdává, bojuje... ale zároveň už věděla, že tenhle boj nemá vítěze, a tak mezi vším, co dělala, pořád opakovala Mám tě ráda, Bubu. Mám tě moc ráda, klučíčku.
Aby právě tahle slova si s sebou nesl za Duhový most.
Trvalo to krátce. Boj dobojován. Podivná křeč a zápas o dech skončily.
Bubu ležel tak, jak lehával. U něj seděla holka. U holky jsme seděli my. Bylo ticho.
A zvláštní ticho zůstalo i potom, kdy se holka zvedla a přinesla krabici, dala do ní Bubu nejoblíbenější deku a položila ho na ni.
V tom tichu se najednou vrátil čas a byl tu Bubu, malé, rozverné kotě, které se snaživě pachtí za míčkem při fotbálku. Bubu, měnící se stále víc a víc v rozvážného, lenošného Hrošíka. Bubu, který půl hodiny rozmýšlivě sedí ve dveřích na terasu, aby se rozhodl, kam vlastně chce jít, a rozhodování ho vysílí natolik, že ulehne rovnou tam, kde je. Bubu, který v chalupní kuchyni s otevřeným oknem vyčkává u dveří, až je někdo tevře, aby šel ven. Bubu, který po pěti letech pochopí, že tím oknem lze chodit ven, ale už nepochopí, že stejně tak může i zpátky. Bubu, který vleže sleduje míček, kutálící se kolem... a po 20 minutách náhle vyskočí, vrhne se za míčkem... a vyčerpán u něj ulehne. Bubu, neomylně packou šmátralkou stahující z talíře na stole řízek. Bubu, pomalu, důkladně, rozvážně polykající kranule z myski.
A Bubu, nad kterým člověk v bílém plášti smutně řekne – je tam novotvar, není to dobré, dávám mu půl roku.
Byl to boj. Ne, nepsal jsem o něm ve svých spisech, protože si stejně jako velká holka myslím, že život už tak přináší všem dost trápení a starostí a v modrém kočkosvětě by se měly sdílet hlavně radosti, aby aspoň někde bylo místo, kde se dá na starosti zapomenout. A rozdávat smích je lepší než doufat v soucit.
Byl to boj. Byl to nakonec rok a půl. Boj, ve kterém se naplno projevilo, že Bubu má statečné srdce své babičky.
I nejstatečnější srdce ale může někdy boj prohrát.
A pak nastane ticho.
Ticho, v kterém se čas nejen vrátí, ale v záhadném prostoru v jiné dimenzi ukáže i dny budoucí.
Dny, ve kterých budou holky jen brečet.
Den, kdy se Bubu vrátí tam, kde se narodil. Pod trnkovými keři, na kopci u jihočeské vesničky. Vidí odtud na dům, kde prožil kotětství, vidí na les a louku, a když je jasno a slunce, vidí až k šumavským horám.
Den, kdy se z víkendu u velkého kluka vrátí nejmladší a prostřední holka a přinesou krabici, z které vykoukne něco malého černého chlupatého... Myslí to dobře, holky, neví ještě, že ve skutečné lásce nestačí nahradit ji tím, kdo se trochu podobá. Protože černý kožíšek je skoro stejný, ale to pod kožíškem úplně jiné. A to každodenní míhání černého kožíšku není hojivým balzámem, ale solí v ráně...
Protože není pravda, že časem všechno přebolí.
Nepřebolí.
V tom záhadném prostoru budoucí dimenze bude i den, kdy z krabice, na které je odesílací adresa mé oblíbené holky Kateřiny, moje velká holka vyndá obraz.
Když přes slzy konečně dokáže najít hřebík a kladívko, obraz pověsí na nejlepší místo v obývacím území. Tak, aby na něj a z něj bylo vidět jak na vstupní dveře, tak na jídelní stůl, tak k psacímu stolu holky.
A prostřední holka na svou zeď na FB napíše:
Bubík se nám vrátil domů... sice jen na plátně, ale je tady zase s náma :) :'-(
Ano. I když... vrátil? Myslím, že vůbec neodešel. Je tu a bude s námi dál.
Takže... vlastně... hm... nejsem poslední kocour.
Ale tohle je poslední část mých spisů. Možná na čas, možná napořád. Nevím.
Tento spis je trochu jubilejní. Je 90. a protože je jubilejní, je věnovaný Bubu Hrošíkovi. Věnuji mu ho... a vím, že jsem mu možná měl věnovat spíš čas, který jsem věnoval svým spisům. Co stalo se, nejde odestát, já vím. Ale protože jsem moudrej kocour, tak taky vím, že chyby se dají trochu napravit tím, že už se nezopakují. Proto možná na čas, možná napořád budu svůj čas věnovat ne beztak se opakujícím a už očteným spisům o životě, ale životu samotnému.
Uvidím, co dál život přinese. Ale ať to bude cokoliv, nic to nezmění na faktu, že jsem učinil největší objev své vědecké kariéry:
Není to tak, že tady máme všichni rádi jenom mě.
Mám tě rád, Bubu Hrošíku. Všichni tě máme rádi a vždycky budeme mít.
Mám vás rád, moje holky, které jste byly se mnou a s Bubu a s holkami, nejmladší, prostřední a velkou, když bylo nejhůř. Děkuju a posílám pusu čumákovku piškotovku.
Jsem a vždycky budu – Váš kocour.
Piškot Pišutka v.t.
No... vlastně ne. Dnes ne v.t. - vlastní tlapkou. Dnes psáno srdcem a slzami. A s láskou.
| O sdílení
julie 
16. července 2011 8:56
Dlouho jsem kocouře nenavštívila a tak reaguji pozdě. také mi v květnu zemřela kočička a vím, že neexistují slova, která by zmírnila bolest. Věřím, že v kočičím ráji je našim kocouřům dobře, ale chybí mi.
Alles 25. června 2011 19:23
Všechna slova útěchy se zdají být neúčinná a zbytečná. Je mi to moc líto. Soucítim s Vámi.
Moni 24. června 2011 21:24
Já to nemohla ani přečíst. U druhé věty mi tekly slzy a tím jsem skončila. Jak už tady jednou proběhlo, nedá se na to připravit...
Silvie OK 19. června 2011 23:05
Ani nevím, co vlastně napsat. Odchod Bubíčka za duhový most mě zasáhl a nejen mě. Bohužel, i to k životu patří a já stejně jako ostatní věřím - vím, že Bubíček je stále s námi. Teď jen na své holky dohlíží z jiného místa.
janina.z 15. června 2011 21:23
Piškotku, dorazila jsem až dnes na net:-( Je mi to moc líto, nejsem schopná něco napsat... Bude to chtít hodně času pro vás tady, ale Bubíčkovi už je dobře a má tam za Duhovým mostem hodně kamarádů z MK. Jen jsem ráda, že jsem mohla poznat a
pohladit vaše kožíšky.
BM 15. června 2011 20:31
R. I. P.
Bubicku hrosiku at je ti zeme lehka a v kocourim raji mysli na holky jako ony na tebe.
A holkam se urcite vratis jen v jinym kocourim tele.
A piskotku sepisuj svoje spisy dal, bez nich bude zivot chudsi a smutnejsi.
Betty 15. června 2011 19:24
Milovaný Pišutko, pane profesore, dneska už jsem schopná trošku psát, ale jenom proto, že si nepřečtu ani jediné slovo z deníčku, jinak bych zase přes slzy neviděla. Moc a moc ti děkuji za všechny tvoje super zápisky, pokaždé mne moc potěšily, povzbudily, rozesmály, udivily. Většinou obdivuju holku, že ještě žije. Bude mi bez tvých zápisků moc smutno a myslím, že bys měl své rozhodnutí ještě přehodnotit. Prosím, napiš ještě. jsem moc zvědavá co se u vás ve smečce děje. To člověk jinde nevidí :-))))
alla 15. června 2011 9:49
Ano, krásný a smutný. Piškotku, Bubuhrošík má místo v srdci každého z nás, kdo čte tvé deničky, stejně jako ty, tvoje holky, Lassy a Missy. Tvoje deničky jsou pro náš všechny vždy velkou radostí a ten poslední i důvod ke smutku a slzám. Chápeme tě, myslíme na tebe, drž se! Když budeš mít chuť, napiš nám zas. Budeme se těšit. Nevím, jestli čas lečí, asi ano, ale je ho zapotřebí víc. Můj milovaný Fridrišek zemřel 24.ledna, měl rakovinu. Brečím do teď. Posíláme od celé naší kočičí tlupy pusu čumákovku.
chipushit 15. června 2011 8:20
Luci + 4, kočka je prstochodec, proto jsem si nebyla tím kotníkem tak jista.
Jinak se připoji k Aglaje a prosím o občasné shrnutí, co se ve vaší smečce děje. Máme u přítele jen 12 koček - zatím. Tak vím, co je to práce a to jsou kočičky napůl venkovní - výborné myšilovky.
Pozdrav a pomuchlání všem ze smečky přeje Táňa
Jana 14. června 2011 23:13
Milá Lucinko,
ty a tvoje smečka jste kořením života tohodle webu:-) duší a motorem, který pohání Modrokocouří komunitu. Ano, tak jako v každé dobré polívce, zeleniny není nikdy dost a tak jsou některé deníčky smutné, některé veselé, některé mín slané, ale celé to prostě kořeníte vy a tobě podobní. Prosím, napište aspoň občas, bude tu bez vás smutno. Není nutný psát pokaždý grotestku, to po tobě nikdo nechce, z vaší smečky pohladí každej deníček, i ten vážnej. Posílám obejmutí celé smečce a tobě. Aglája
Luci + 4 14. června 2011 20:34
Dekujeme vsem za vzpominku na Bubyka a za hezka slova. A dekujeme take za hezka slova k denikum, ale myslim, ze je tu mnoho jinych, soucasne atmosfere na MK odpovidajicich, deniku. Pro Chipushit - jasne, ze ma chlupaty badatel kotniky. Ma, krasne tvarovane, stihle, ale pevne a mourovate.
LuckyL 14. června 2011 12:22
Smutnokrásne. A rozslzilo to asi každého z nás. V robote pred poradou sa to ťažko vysvetľuje, prečo mám lesklé oči. A to ani nehovorím, ako sa mi to spája s našim hafanom Luckym, ktorý šiel za dúhový most pred týždňom. Pán profesor, užívaj si život i bádanie, ale občas napíš... potrebujeme to.
Kačaba 14. června 2011 10:00
Piškotku, krásně jsi to napsal. Bubíček je nezapomenutelný kocourek a moc mi chybí. Nezapomenu. A tobě Piškotku patří velký dík za všechna tvoje vědecká pojednání a tajně doufám... Užívej si života, je krásný, i když někdy moc smutný.
beta.1 14. června 2011 1:31
Pane profesore, deník jsem četla už v neděli, je mi všeho moc líto, nejsem schopná napsat slova nějaké útěchy, jak mne to čtení odrovnalo. Pokud jste se rozhodl,že to je poslední zápisek, je mi to moc líto, ale je to vaše vůle. Děkuji za všechny zápisky, zvedaly mi náladu, díky za ně.
tatiana 13. června 2011 22:03
A přebolí, doopravdy. Čas je nejlepší doktor. Prosím prosím, piš dál. Umíš to krásně, sdílíme s tebou radost, poťouchlosti a teď i smutek. Bez tvých spisů už by to nějak nebylo ono.
ilias od FBL 13. června 2011 21:50
Pane profesore, holky a celá smečko, nezbývá než věřit, že za Duhovým mostem, po boku Velké kočky, je měkký teplý pelíšek s šantovou poduškou a bezedná myska kranulý. A že tam jde spolu se vzpomínkou poslat alespoň virtuální čumákovku.
Otík 13. června 2011 20:15
Moc moc smutný deníček Pane Profesore. Ale i když nás osud srazí na kolena, musíme se zvednout a jít dál a žít pro ty, co nás potřebují. Přejeme Ti Piškotku dlouhá léta vyplněná vědeckým bádáním ve společnosti smečky a Tvých holek.
Maud 13. června 2011 19:51
Milý Bubu, poslední dobou často slýchám, že každý je nahraditelný. Myslím, že není. Jakmile máme někoho v srdci, tak se nikým a ničím nahradit nedá. Zůstane tam navždy. I když odejde za Duhový most...
tif 13. června 2011 18:33
T_T
janina282 13. června 2011 18:28
Pane profesore, na to se ani nedá nic povědět... Snad jen: myslíme na celou vaši smečku, na holky, a na Bubíčka za duhovým mostem...
A prosím, PROSÍM, PIŠ DÁL!
ccaroda 13. června 2011 18:22
Pišínku, krásné psaní, moc se přimlouvám, aby nebylo poslední.
kockamnau 13. června 2011 16:20
Piškotku, svíčka, která hoří u nás, bude také pro Bubu. Je mi to moc líto, největší chybou kočiček, to řekl můj kamarád,že mají krátký život. Leckteré zažijí krátký život, plný utrpení bolesti. Veterinář mi řekl,že nám dávají tolik lásky a máme být za to šťastni. Brečím celý den.
tasma 13. června 2011 16:13
Teď jsem přišla domů a čtu si zápisek ještě jednou, protože v práci jsem na něj ani pořádně přes slzy neviděla. Pane Profesore, napsal jste to moc krásně. Taky se mi ale nechce věřit, že by toto měl být poslední zápisek, snad to časem přehodnotíte. Bubu Hrošík zůstane navždy v našich srdcích, stejně tak jako učený kocour, který sedí ve spisovně a píše. I když možná Piškotku už nenapíšeš (což by byla velká škoda), tak ti aspoň přeji, abys bádal dál u svých holek ještě hodně, hodně dlouho.
Hanka 13. června 2011 15:24
Nejmilovanější Pišínku, přes slzy nevidím na mnaunitor, včera si mě rozplakal tak,že sem ti nedokázala napsat komentík. Děkuju za vzpomínku, v mém srdci na pořád zůstane Bubíček, kterého jsem si mohla několikrát pochovat a obdivovat jeho kožíšek, jeho báječný apetit a Bubupíří poza. S dojetím vzpomínám jak i on se sjížel při návštěvě šantičkou než sme s VH zjistili,že kromě blažených stavů to má jako zeleninový předkrm. S láskou i bolestí myslím, na všechny kočičáky za duhovým mostem a vím,že to co bolí je ta láska co k nim stále i po letech cítím. Piškůtku obdivovaná vědecká kapacito, prosím tě ŽÁDNEJ EPILOG!! Já vím,že holka tomu pořád neveří, ale my bychom bez tvejch zápisků zahynulo, tvá díla čte mnohem víc lídí než nechává komentářů!!!! Opatruj se lásko moje a je moc dobře že Kranulový král na vás shlíží s čestného místa, taky kde jinde by vás měl na očích
Leemet 13. června 2011 13:25
Piškotku krásně jsi to napsal. Nikdy nezapomeneme na naše chlupaté kamarády, kteří odešli za Velkou kočkou. Za Bubu jsem tenkrát zapálila svíčku, zapaluji jí i dnes a i za ostatní. Letos to bude už osmá svíčka, je moc bolestivý rok.
pajdulka 13. června 2011 11:13
Pišínku, lásko moje, napsal jsi to překrásně :*******
31.8. to budou 2 roky, co mi odešla Beruška a není den, abych si na ni nevzpomněla a také na její morčečí a křeččí kamarády. Prostě na všechny chlupáčky, dovádějící za Duhovým mostem.... pořád to moc bolí.. hlavně i proto, že Juny dělá stejné pohyby a polohy, co Béja.
Piškotku, prosím, nepřestávej psát... tvé deníčky nám všem pomáhají překonávat špatné dny.. :*
sarah 13. června 2011 9:51
Vím, nelze nahradit toho, kdo odešel, kýmkoliv, ani tím, kdo se podobá. Není možné vytěsnit z hlavy a zapomenout... ale je možné žít s tím, kdo nás potřebuje právě teď a nechat si v koutku duše laskavou vzpomínku na ty, kteří nás opustili. Vím, není to nespravedlivé vůči nikomu. Ale je to Život. PP, přeji Vám ještě mnoho a mnoho dní a let ve spokojenosti a stálém zdraví!
EvaNo 13. června 2011 9:31
Drahý Pane Profesore, moc hezky jste to napsal. Nejde zapomenout na toho, kdo jednou prošel naším životem a Bubu zůstane napořád ve vašich srdcích. Přeju, ať to smutné brzo přebolí, hlavně velké holce, Vy jí v tom určitě pomůžete. Dík za krásné spisky a deníky, budou nám chybět.
Mates 13. června 2011 9:08
Děkuji Bubíčku, Piškotku, zůstane v srdci navždy a jednou, za čas se opět vrátí a vše vynahradí.
April 13. června 2011 8:33
Díky, Piškotku, za vše!
tasma 13. června 2011 8:18
Brečím a nejde to zastavit... Bubíček zůstane navždy jednou z nezapomenutelných ikon Modrého kocouře.
Matylda 2 13. června 2011 8:17
Nevím, co říct... polykám slzy, máme před poradou a mně teče rozmazaná řasenka... au au, Bubíčku, osobně jsem Tě neznala, ale měla jsem Tě moc ráda... Chybíš, ale jsi aspoň v deníčkových vzpomínách a na fotkách...
Iva Goli 13. června 2011 8:11
Pán profesor, cez slzy ani nevidím....... Raz sa tam všetci stretneme za dúhovým mostom s Bubu aj s ostatnými, ktorí tam na nás počkajú....
Jana 13. června 2011 0:18
Ach Piškotku, děkuju, napsal jsi to tak krásně, za Bubíčka a za všechny který jsou už za Duhovým mostem. Máš pravdu, to prázdný místo pořád tak bolí. Některý lásky jsou na celý život. V pátek jsem u nás potkala kamarádku s prckem v kočárku, představovala mi ho, jmenuje se Mikeš Maxmilián (nekecám) a já nadšeně vyjekla Miki... a první, kdo mi naskočil byl můj milovanej mourovatej Mikínek... a přede mnou malej kluk v kočáře... já místo něj viděla mourovatej kožíšek. Bubíčkův obraz je nádhernej, nádhernej, chápu, že visí na čestném místě, mně by taky visel. Bubíčku, měj se tam krásně a pozdravuj Mikínka, 10. 6. to byl rok a pořád to bolí. Posílám pohlazení vám všem, hlavně velký holce, moc na ni myslím.
Milena 12. června 2011 21:51
Tohle je snad nejúžasnější deník co jsem kdy četla. Proč ale musí být taky nejsmutnější? Život je složitej a někdy se prostě už nic dělat nedá. Ale život se musí žít. Žít, dokud to jde. To ale neznamená, že na ty, co už to nezvládli, zapomeneme. To ne! To nejde....
chipushit 11. června 2011 23:49
Pane Profesore, dnes je to poprvé, co nad vašimi spisy nepláču smíchy. Poprvé jste mě zarmoutil. Ale takový je život. Bubu už nic nebolí a je za Duhovým mostě jistě stejně krásná ozdoba jako u vás v Jihočisku. Holkám přeji hodně síly, ještě ji budou potřebovat a Vám, slovutný vědče, hodně síly na studování života. Ani nejvyšší dvounozí myslitelé nebyli úspěšní, snad se to povede Vám. Mezi námi, Vám nedosahovali ani po kotníky - máte vůbec kotníky?
Betty 11. června 2011 18:26
Ach, miláčku, Bubu. Všechno se mi to vrátilo. Brečím a myslím na tebe. Myslela jsem na tebe vždycky, od první chvíle, kdy člověk v bílém vyřkl ten neúprosný ortel. Snažila jsem se ti pomoct, ale nešlo to, promiň. Snažila jsem se pomoct i holce, ale taky to nešlo. Vybrečela jsem spoustu slzí, ale nic z toho tě nevrátí. Moc se mi stýská. Život je někdy zlý, nespravedlivý. Ale holka ti vybrala úžasné místo a teď už tě nic nebolí. Za duhovým mostem máš jistě spoustu kranulí. Měj se Bubíčku, milovaný klučíčku. Moc a moc nám chybíš. Budeme na tebe vždycky vzpomínat a neboj, o holku se ti postaráme. Posílám ti spoustu čumákovek, tam.... daleko....
Taťána 11. června 2011 13:54
Fňuk.
Výše uvedené názory a komentáře nevyjadřují stanovisko Modrého kocouře.cz. Modrý kocouř.cz si vyhrazuje právo příspěvky odporující dobrým mravům, v rozporu se zákony nebo obsahující reklamu smazat.
Přitlapkovat se
1 025 480 723x / 3x
