Veterina

Jak už jsem podotkl, moje Dvounožkyně je tvrdá ženská. Někdy taky natvrdlá. Co s tím nadělám…

Čte si veselé kočičí deníky a má z nich radost. Čte si o kočičkách, co mají trable, a je smutná. Ale čte si také o kočičkách, od kterých se ještě musím hodně učit. Například načůrat Dvounožkyni, když mě naštve, do pantoflí, to mě nenapadlo...

Každý kočičák píše, jak nejlépe umí, a každý kočičák je něčím zvláštní a zajímavý. Už jenom vybrat jméno je kumšt!

Náš první křeček, pracovité zvířátko statné postavy, dostal jméno podle Pišty Hufnágla, co si ho měla vzít kreslená paní Smolíková. Když přičinlivě porodil šest mláďat, ze zvyku a setrvačnosti jsme ho pak nazývali Pištule.
Druhý křeček se jevil jako křehké stvoření s nadýchanou zlatou angorskou srstí, jedním slovem Princezna. Nejdřív překvapilo, že byl strašný šmudla. Jak se batolil, obaloval se průběžně pilinami, senem a vším, co mu přišlo do cesty, takže každou chvíli vypadal jako pochodující smetiště. Brzy dospěl a atributy jeho mužnosti už se nedaly ignorovat. To nás úplně zmátlo a říkali jsme mu Princezňák, i když to s češtinou nemá moc společného.

Tímto srdečně zdravím kočičku Bonifáce!

Víte, kolik je tady přihlášených Kačenek? Dneska 11!
Můžete jim říkat různě. Vznešeným Kateřina po carevně. Divokým Káča po té, co ji málem odnesl čert. A těm důvěřivým Kačenka podle kočičky Ladislava Mušky z knížky Kočky přes cestu.

Já jsem Matýsek, ale když se Dvounožkyně vzteká, říká Mateskoukejsekatdobrotu! V seznamu jsme napočítali 48 příslušníků některé z variant mého jména.

U Potštejna to bylo horší. Tam se jeho lidi zmohli akorát na Potštejňákdarebák! Kdežto vy už jste pro něj vymysleli několik mnohem hezčích jmen!

Ale náš dnešní příběh všichni znáte. Mnohokrát jste ho zažili. Můžete si to vyprávět zároveň se mnou, svými slovy a nemůžete se splést. Jako když si broukáte písničku, co právě hrajou v rádiu. Dvounožkyně nemá hudební sluch ani smysl pro rytmus. Někdy je o půl slova napřed, někdy pozadu. Ale moc se tím nevzrušuje. Některé zážitky jsou univerzální:

Žili byli dva naivní čtenáři příruček „Jak odčervit kočičku snadno a rychle“.
První den koupili prášky na odčervení v poměru 1:1 k počtu kočiček v domácnosti.
Druhý den koupili prášky na odčervení v poměru 5:1. Tím nemyslím pět kočiček na jeden prášek.
Třetí den nekoupili nic. Kočičky hluboce uražené zmizely z dohledu a odmítaly se k těm zrádcům přiblížit. Mohli je šťourat ze skrýší smetákem, ale to by o dobrých úmyslech těžko někoho tak mazaného, jako jsou kočky, přesvědčilo.
Zato stačili umýt z podlahy:
2 prášky jen mírně upatlané a oslintané, vyplivnuté rovnou pod nohy
2 prášky dosud částečně obalené mletým masem
2 prášky rozdrcené v nejoblíbenější kočičí konzervě
2 prášky našpikované do hloubi kuřecího masa
2 prášky nacpané násilím do krku a vyblinkané na koberec
To bylo všechno. I tak toho měli až po krk. Poslední dva prášky v blíže nezkoumaném stádiu rozkladu našli až při malování.
Od té doby si nefandí. Ale kocour stejně musí být ve střehu.

V úterý hned ráno se začala Dvounožkyně chovat podezřele.
Vyndala váhu a zvážila se. Přemýšlel jsem, co ji to napadlo, a ona mě čapla a vlezla na tu váhu znova. Mlel jsem sebou, ať mě kouká okamžitě pustit, ale ona si mumlala nějaká čísla a až pak mě postavila na zem. Oblíkla si černé kalhoty, a když jsem se o ni dvakrát otřel, jen si je přejela kartáčem. Jindy prchá, sotva se k ní přiblížím, a teď se nenechala rušit.
K přepravce, co v ní normálně přes den podřimuju, přidělala dvířka. To už jsem se fofrem dekoval z dohledu. Dovnitř dala pár granulí, ale na to jí neskočím. Zalezl jsem obezřetně pod židli v kuchyni.
Přepravku připravila do předsíně. Místo granulí přinesla polštářek s kočičí šantou. Ví, že ho miluju. Taková zrada! Proběhl jsem kolem ní až do zadního pokoje a zahučel pod křeslo. Odtamtud by mě nedostala ani smetákem. Jenže pak jsem slyšel, jak sype granule do misky a Kačena vyrazila na průzkum. To jsem nevydržel a musel se jít taky podívat.
Popadla mě mezi dveřma. Než jsem ji stačil kousnout, nacpala mě do přepravky a zalígrovala mříž.
Když přepravku postavila do výtahu, začal jsem srdceryvně mňoukat, aby si uvědomila, jaké příkoří mě potkalo a vydrželo mi to, než přijel taxík. Před domem si mě prohlédlo několik sousedů. Vyslechl jsem příběhy cizích koček a každému bylo úplně jedno, jak trpím.
Kvílel jsem celou cestu, jenže taxíkář vyprávěl, že má doma taky užalované kočky a nedělalo to na něj žádný dojem.

Zatímco Potštejn demoloval ordinaci, já se na veterině chovám slušně. Nejenže nekoušu personál, ale dokonce ani Dvounožkyni. I když je moje a do tohohle maléru mě dostala vlastnoručně!
Přečetli „do osmi kilo“ (a já mám naštěstí jen sedm) a nakapali mi za krk. Píchli mi včeličku.
Pak udělali Dvounožkyni jako obvykle trpělivě přednášku na téma: „Poslední vážné varování!“ To je diplomatická nóta. Používá se, když všichni vědí, že se nepolepšíte, ale chtějí to s vámi ještě zkusit. Pan doktor hovořil a sestřička vážně pokyvovala hlavou. Trochu jsem se bál...
Dvounožkyně horlivě přikyvovala a všechno snaživě slíbila. To se to slibuje za druhé! Já jsem nekýval hlavou a nic jsem neslíbil!
Vlezl jsem si honem zpátky do přepravky a přitáhl za sebou dvířka, abych to nezdržoval a už jsme vypadli.
A tak nás pustili domů. Cestou zpátky jsem zase povykoval, aby si Dvounožkyně nemyslela, že jí to jen tak projde. Ale už mi to nešlo ze srdce. Bylo znát, že je to hulákání jen tak pro pořádek. Nebo mě ta očkovací včelička tak utahala?
Každopádně Dvounožkyně celé odpoledne žasla, jak jsem hodný. Tak jsem to od ní chtěl písemně a tady to tímto zveřejňuji. Abych to měl černé na bílém, až bude mít zase nějaké nejapné připomínky.

Potom Dvounožkyně doma dělala jakože nic a jedním okem číhala na Kačenku. Když z nás ta doktořina trochu vyčichla, Kačena přestala být ostražitá a Dvounožkyně jí taky nakapala za krk. Patří jí to. Aby věděla, zač je toho loket. Přece se nebudu odčervovat sám. Sice jsem nikdy žádného červa neviděl, ale rád se schovávám mezi boty a kdoví, co Dvounožkyně přinésla domů na kramflecích. Tím nemyslím bramborák. Ten já rád, když je s uzeným. Vyžmutrám alespoň kousek. Takříkajíc od cesty, když to v kuchyni voní.

Pořád experimentuje s konzervama.
Většinou se jí podaří koupit něco, co nám nechutná. Myslí si, že při troše dobré vůle to sníme. A to my teda ne! Na to ať si nezvyká. Kam bychom přišli! To už si raději v nouzi nejvyšší vezmu ty hubené granule.
Ale dneska jsme dostali šunku. Že jsem byl tak hodný! Kačenka taky byla hodná, ale u tý se to nepočítá. Ta je na Dvounožkyni hodná pořád. I když teda nevím proč.
Teď si půjdu zdřímnout. Nevíte, proč mám ale pocit, že jsem vám zapomněl říct to nejdůležitější?

Sdílejte!  |  O sdílení

20 komentářů

Reklama
Reklama