O potížích s počítačem

Dneska ležím na okně na sluníčku, protože je hezky.
Když je horko, tak se povaluju. To dá rozum. Chvíli se převaluju ze strany na stranu a drbu si hřbet o koberec. Potom se rozplácnu jak široký, tak dlouhý a přemýšlím. Někdy přemýšlím úplně nahlas.

Dvounožkyně říká, že jsem výstavní povaleč. Ale výstavní být nechci. Kočky tam jsou krásné, skoro jako já. Jenže celý den leží v malém domečku. Co jsou jim platné záclonky, kanýry a pentle vyznamenání, když nemůžou běhat, hrát si a, představte si to, ani kousnout cizí lidi, co je berou drze do ruky. Co mají ze života?
Já se povaluju plánovitě, svědomitě a soustředěně, ale jsem pořád ve střehu.
Jak se Kačenka začne plížit kolem, bafnu na ni, až nadskočí a metelí se schovat. Taky už se párkrát lekla tak, že po ní musela Dvounožkyně uklízet.
Nestihla doběhnout na bedýnku s pískem.

Na fotografiích v MK jasně vidíte, že kočičáci nechtějí být samotní. Jsou vždycky tam, kde jejich člověk.
Když vaří, v kuchyni; když zahradničí, na zahradě; když píše, u stolu.
Na sebemenší stůl se vejde počítač, tisíc drobností a krabice pro koťata.
Velké kočky nepotřebují ani krabici. Vejdou se všude, kam se chtějí nacpat. Ani růžový porcelán jim v tom nezabrání.

Kačenka zabrala Dvounožkyni židli u počítače. Protože je tam polštář. Až Dvounožkyně zapne počítač, Kačena se přestěhuje na bednu, co hřeje. Kačena myslí, že se to jmenuje kamna. Ale kamna jsou pod oknem. To já poznám. Hřejou, i když Dvounožkyně nemlátí do klávesnice.
Už jsem vám říkal, že Dvounožkyně není šikovný kocour? Ona se bojí i počítače.

První počítač, který na vlastní oči viděla, nazývali sálový, protože potřeboval něco na způsob tanečního sálu. Jenom se tam nechodilo ve střevíčkách na šteklích, ale v pantoflích, jak k nemocnému. Aby se kontinuita lidského pinožení nepřerušila, ten nový sál přistavěli ke starému klášteru se zrušeným kostelem, kde pracovali programátoři.
Dálkový přenos dat v té době vypadal tak, že ženské tahaly autobusem do Prahy v kabelách velké kotouče magnetofonových pásek.
Balíky výsledků výpočtů chodily jiné ženské překládat přesně podle jízdního řádu z vlaku na vlak, aby se cestou do jednotlivých okresů na dráze neztratily.

První stolní počítač byl neobvyklý kus nábytku, který skoro nic neuměl a byl zamčený v ředitelně, aby ho nikdo nerozbil.

První domácí počítač, na který David jako kluk udělal program na podvojné účetnictví, měl místo paměti malé kotoučky magnetofonové pásky. Ta se mohla zašmodrchat nebo rovnou přetrhnout a ten kousek, kde se musely slepit dva konce k sobě, už nešel přečíst.
Od té doby Dvounožkyně technice nedůvěřuje a bojí se jí, jak čert kříže.

To já se vůbec nebojím. Nejradši ležím na té bedně, co hřeje. Ale když tam sedí Kačena a syčí, vyskočím rovnou na klávesnici.
Potom odpočívám a Dvounožkyně remcá, že nevidí na písmena.
Kdyby byla co k čemu, tak umí psát poslepu. Já umím psát bez koukání. Protože jsem šikovný kocour. Tuhle jsem chvilku na klávesnici ležel a psala samé „kkkkk“. Že prej se kousla. Jak se může kousnout, když nemá zuby? Ani jeden zub nemá. Já jsem se díval!
David říkal, že na klávesnici se musí jemně. Dvounožkyně to svedla na mě. Ale já jsem jemný pořád, úplně sám od sebe, ani se mi to nemusí připomínat!
Že prý mám těžký zadek. Těžký, ale krásný, chtěla říct.
Když šlápnu na čtyři písmena najednou, obrazovka zdivočí a na Dvounožkyni jdou mdloby. Počítač je pak náladový a nevíme, co ho může napadnout, na Dvounožkyni lezou chmůry, a taky nevíme, co ji může napadnout, a to je horší, než kdyby sebou jenom normálně praštila na podlahu.
Kdyby omdlela, nastoupila by prostě Kačenka, olízla by jí obličej jazykem jako struhadlo a Dvounožkyně by se ještě ráda fofrem zvedala.

Nedávno Dvounožkyně počítač vyluxovala a pak se divila, že na ni píská.
Já jsem ji varoval, že nikdo chytrý se vyluxovat nedá. I ta hloupá Kačena se vždycky před luxem schová. Ale nedala si říct. Že žádného špindíru doma nechce. Jenže lepší špindíra, co funguje, než vyluxovaná hromada šrotu...

Naštěstí máme Davida. Teda my ho nemáme, ale občas si ho půjčujeme.
David je dvounožec, co byl nejdřív malý a teď už je velký. To se dvounožcům stává. Jenom kočky jsou akorát skoro hned. David prý dřív sedal na Potštejnově židli, ale to se mi nezdá. To by mu Potštejn netrpěl.

Dvounožkyně si pochvalovala, že David je její oporou. Opora je, když se hodně zpívá a hodně nahlas a italsky.
S Káčou od té doby, co viděla obrázky z muzikálu Kočky, není k vydržení. Tvrdí, že o kocourech tam nic nebylo. A tohle prý je opera. Připadá mi to podezřelé. Například Kočka leze dírou, pes oknem je song pod moji důstojnost. Žádnou dírou nelezu, zásadně chodím prostředkem místnosti.
Tuhle u nás byla návštěva. Včas neuhnula. Tak jsem jí šlápnul na nohu. Má dávat pozor.

Opora je, když skřítci, co mají službu v počítači, zjankovatí a Internet se zauzluje, tak David přijde a položí nový kabel odněkud někam a najednou to zase všechno funguje.

David dřív míval krásné dlouhé chlupy. Posměváčkové v jedné opeře zpívali, že dlouhé vlasy krátký rozum značí. Nevím, jak na to přišli. Asi jim to někdo napsal. Někdo hodně genderově nevyvážený. Káča tvrdí, že by se na konci té opery ještě před potleskem vždycky měli všem dámám omluvit! Ona si myslí, že je taky dáma. Nevím, jak na to přišla.

Když David dostal dlouhý rozum, pořídil si Ivču. Ivča měla krásné dlouhé chlupy i rozum najednou. Miluje kočky. Hlavně mě.
Když si myslí, že se nedívám, tak i Káču. I když teda nevím, proč.
Já ji taky miluju, protože se umí válet na koberci a nedá se a nefňuká, když se chci prát.
Patří k těm vzácným lidem, co nemusí řád Zlatého kočičího chlupu nosit na hrudi, protože ho každý vidí v jejich očích. Kdybych měl kuře, jí bych dal. Kousek. Malej. A ona je tak chytrá a hodná, že by si určitě nevzala...
Já chci kuře!!!

Sdílejte!  |  O sdílení

17 komentářů

Reklama
Reklama