Zdravím milé kočičáky i jejich oběti. Jsem Maya Melian, zvaná též Melianka, Majenka, Kleopatra a Egypťanka a s vědomím kočičáků zo Starej Ľubovni tiež Potmehúdka. Nemám sice takové ty papíry původu, ale krev ruských modrých careven nezapřu. Moje jídladonašečka a konzervotvíračka často vzpomíná na jiné kočičky, které neznám, ale které jí údajně sedaly na klín a spaly s ní v posteli. Mimochodem, nedám se pohladit od žádné z těch dvounohých, k nimž občas jezdíme, ani od těch, co navštěvují moji „maminku“ Rudu. Takže moje dvounohá by si měla uvědomit, jaké cti se jí dostává, když se nechám od ní zvednout a drbat na jejím rameni. Běda, když si chce se mnou sednout, to okamžitě prchám. Nedokáže to pochopit.
Jsem kočka bytní, paneláková. Byt je celý můj, jen mě nechtějí pouštět do kuchyně a koupelny, protože tam sídlí dva velmi zajímavé (podotýkám neochočené, na rozdíl ode mne, i když dvounohá by to jistě komentovala v tom smyslu, že zdání klame) malé opeřené létající objekty. No není všem dnům konec a doufám, že se jistě jednou pustím do jejich výzkumu, což by mi jistě schválil i pan profesor Piškot Pišutka, jenž je mi zářným příkladem. Ovšem moji dvounožci jsou jiného názoru a každé mé nenápadné infiltraci vždy stihli zabránit.
Občas je můj panelákový život zpestřen nějakým výletem na vodítku, ale poslední dva pokusy nedopadly zrovna dobře. Při průzkumu dvorečka v Uherském Hradišti jsem si stéblem trávy poranila očičko. Přišli na to až při jízdě po dálnici domů do Jihočičska, jelikož jsem žalostně mňoukala, téměř plakala. Naštěstí to spravily kapičky a mastička od pana doktora.
Pak jsem byla jednou takhle v neděli dopoledne puštěna na balkon a hned jsem srdnatě vyrazila po hmyzácích. Netušila jsem, že to malé černožlutě pruhované je tak zákeřné a nejen že se nedá ulovit, ale bude se i bránit. Tu bolest v čumáčku bych vám nepřála. Vyskočila jsem metr vysoko, vyvlékla jsem se z vodítka a tancovala uprostřed pokoje s pěnou na tlamičce. Dvounohá nezaváhala, zavolala na pohotovost, pan doktor se zeptal, kdy přijedeme (vyděšená dvounohá pravila, že do deseti minut), a souhlasil s tím, ať ho navštívíme. Ruda mě utěšoval, dvounohá bleskurychle vytáhla přepravku a už jsme jeli. Myslím, že za těch 8 km k veterináři porušila několik dopravních předpisů, zejména povolenou rychlost. Domnívala se totiž, že veterinářův dotaz ZA JAK DLOUHO přijedeme, byl jasným signálem, že můj život je v nebezpečí. Na místě samém však zjistila, že pan doktor někam potřeboval odjet, tak proto se takhle ptal, jestli ho čekání na nás moc nezdrží... Dostala jsem injekci a jak praví dvounohá, jsem nepoučitelná, hmyzáci mě zajímají dál...
Takže, kdo to umíte, užívejte si přírody, co hrdlo ráčí!
P.S.: No, čistě mezi námi, moje jídladonašečka taky nepatří do přírody. V úterý ji v lese něco bodlo tak, že má na lýtku červený flek velikosti několika mexických dolarů. A druhý den si v lese při túře vymkla kotník a nohu má jak báni. Však taky říkala něco o tom, že ona patří už jen na lázeňské kolonády...
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?