Dneska píšu já, Kačenka!

Už jsem to okoukla a tak píšu!
Celý den je pošmourno, VENKU prší. Mně déšť nevadí. Mám přece kožich. Matýsek nemá rád vodu. Je schovaný pod dekou. V tunelu. To je dobře. Nejsem na něj zvyklá!
Číst neumím, ale psát ano. Paničku mám pěkně popsanou. Aby viděla, že je moje. Já mám pořád Paničku. Žádné novoty nezavádět! Nejsem na to zvyklá! Už osm let sedím Paničce na klíně a předeme. A ten protivný Matýsek chodí okolo a kňučí. Chce se honit. My se nechceme honit. Vy byste se chtěli honit, kdyby vás bolely zuby? Mě bolely zuby. Skoro pořád.
Co vám to nakukal? Dominantní kocour? Pche. Spíš vlezlý! Všude mi vleze. Páníček mi udělal spací bednu s bílou dekou a záclonkama. Abych se v ní mohla schovat. Když chci, tak vystrčím mezi záclonkama hlavu a koukám. Ale já nechci. Já chci mít klid.

Matýsek je se vším hned hotovej. O každém říká, že kecá. Vytahuje se, že jeho pradědeček byl angorský svetr nebo perský koberec, a pak je takhle vulgární. To mi to psaní jde, to koukáte?!
Vulgární je, že když někoho kousnete. Já nikoho nekoušu. Nejsem vulgární. Když Mates kousne Paničku, tak je Panička vulgární. Představte si tu hrůzu, Matýsek už jedna, dvě, moc Paničku kousnul. A to o sobě říká, že má vychování. Vejtaha je to! A pak se diví, že s ním nechci běhat. Ještě, že je vykastrovaný. Měl by vulgární koťata.

Nadává mi „Káča, Spací vagón,“ drzoun jeden nevycválaný. Jenže já nespím. Koukám z okna. Pozoruju a hlídám!
Neletím do kuchyně jako blázen pokaždé, když se Panička zvedne, aby si šla přepudrovat nos, jako ten nenažraný Mates, co se pořád cpe do mé misky. Poslouchám, jestli nejede auto. Jestli nemlaskly dveře od lednice (šunka), nevrzly dveře od špajzu (kapsička), nebo alespoň necinkly naše misky (konzerva). Granule dělají na plechu rámus, že by vzbudily i medvěda ze zimního spánku.
Když dlouho nejdu, Panička mi ještě ráda donese plnou misku až pod nos, abych to neměla daleko od křesla, kdybych se potřebovala schovat. Ale většinou stihnu, hned jak zaslechnu ten správný zvuk, přiběhnout, zaškrabat na prkno u dveří, aby viděla, že vím, co se sluší a patří, a stejně jsem na svém místě dřív, než Matýsek něco dostane.
On je někdy jako vrtohlavá ovce. Když Panička položí kus od sebe dvě plné misky, běhá od jedné k druhé a neví, jak by je obsadil obě najednou. Než se rozhodne, už u té bližší sedím a baštím.

To jsem vám říkala, že mi vlezl i do spací bedny? Tak ať si ji nechá, když je tak hladový! Budu spát u Paničky v posteli. Můžu po ní šlapat a nejezdí tam auta.
Alespoň jsem ještě žádné neviděla. A když na dvoře houkají nebo troubějí při couvání, Panička zavře okno, aby na nás nemohla.

Taky se mi posmívá, že neumím zatahovat drápy. Proč bych zatahovala drápy? Jsem divoká! Jsem nebezpečná! Kdo potřebuje zatahovat drápy?
Prý Panička...
Ten je hloupý. Panička přece žádné drápy nemá.
Jo tak. Panička potřebuje, abych já zatahovala drápy? Jak na tohle přišel? Přece mi vždycky říká: „Ty jsi taková drápatá kočička, Kačenko,“ moc roztomile. Určitě se jí moje drápy zamlouvají, jako mně. Taky si pochvaluje: „Koukej Matýsku, jak Kačenka krásně vyrychtovala škrabadla u kočičího stojanu. To jenom ty musíš pořád škrabat na nábytek!“
Tak není hloupý? Je hloupý. A rozmazlený. Na ulici by nepřežil ani týden. Už zase chrní. Proto píšu. Jinak by mě hnal. Nebo uháněl? Teď nevím. Panička tvrdí, že je dojemné, jak za mnou dolejzá. Prý si chce hrát. Jen aby! Nejsem na to zvyklá! Na ulici se nehraje. Na ulici se shání jídlo. Nebo něco jídlu podobné. Dokud vám není špatně. Nebo dokud vás nepřejede auto...

Matýsek má rád teplo a pohodlí. Co se děje za okny ho celkem nezajímá. Ale já jsem to zažila! Miluju VENKU!
Když zavoní lípy nebo posekaná tráva a ptáci na starém kaštanu povykují, stýská se mi...
Sedím na okně a hraju na harfu...
Jemnými dotyky tlapek přejíždím oka pletiva, drápky vydávají tklivý zvuk a Panička je z toho na měkko.
Když se nedívá, zaberu pořádně, jestli bych nenašla škvíru, kterou se dostanu ven. Jenže ten cizí chlapík přidělal další šrouby a pletivo se ani nehne. Každou radost kočičce zkazej.

Zato tuhle sobotu se mi to povedlo! Všude smrděly barvy, ale na kožiše jsem cítila neobvyklý průvan. Dveře od bytu nebyly dovřené. Dvakrát mě Panička odchytila, ale pak nedávala pozor. Stačilo do nich strčit a byla jsem na chodbě. Tam to znám. Vždycky jsem mezi dveřmi pozorovala, jak Potštejn hraje s Páníčkem na schodech na honěnou.
Nasála jsem vůni léta a vydala se dolů.
Z okna v mezipatře je vidět to samé co z kuchyně. To jsem si moc nepomohla. Slézala jsem potichu další schody.
Potom jsem se podívala do schodištní šachty. Je to hloubka a nic pěkného. Samé schody. Zezdola jsem cítila jen zatuchlý pach starého prachu. Přestávalo se mi to líbit. Kam se podělo to voňavé VENKU?
Taky už bude za chvíli večeře a kde je moje miska, ha?
Posadila jsem se na rohožku a drobet se učesala, aby viděli, že jsem spořádaná kočička. Tak proč nejdou otevřít? Párkrát jsem zkusmo ducla do dveří a nic. Ani se nehly. Co to je za pořádek, nepustit kočiččku, co má hlad, do kuchyně?
Začala jsem být malinko neklidná.
Že jsou sousedi celé léto na chalupě a doma nikdo není? Co když ten velký hafan z horního patra půjde na špacír? A vůbec, kde je moje Panička?! Říkala: „Neboj se, už budeme pořád spolu!“ A kde je teď, když ji potřebuju?!

No to je dost! Že jí to trvalo! Ale nemyslí si snad, že půjdu nahoru pěšky?! Takových schodů...
Hezky vzít do náruče a politovat, že jsem byla na těch strašidelných schodech úplně sama, tak! A potom něco dobrého jako bolestné a tulit se... A pochválit, že jsem se sama našla!

Teď mám zaracha. Ale to nevadí. Já jsem trpělivá. A až bude příležitost a VENKU to bude vonět a budu mít plné bříško, zase to zkusím...

Sdílejte!  |  O sdílení

14 komentářů

Reklama
Reklama