Začalo to docela nevinně.
Maminečka Zaječka nikdy neměla pejska ani kočičku. Tatínek Zajíc vzpomínal na tetičku a její kočky, na pár koťat co zachránili a na pár koček a kocourů, které poslali do světa "do služby".
Byl duben 2010 a u švagrové se narodila černé kočičce černá koťátka. Jeden kocourek měl bílé ponožky a bříško, bílé fousky a začali mu říkat Vydrýsek. Přešel duben, Zajíc měl narozeniny a jen tak mimoděk se Zaječka dozvěděla, že Zajíc od sestry dostane koťátko.
Nadešel památný den - 17. květen 2010. Švagr zjistil, že koťata začínají vyvádět neplechy, a zavelel, že půjdou do "služby". Zajíc zavolal Zaječku, Zaječka začala jako správná budoucí maminečka shánět pelíšek, koťátkové mléko, kočkolit a jelo se pro tu drobotinu. U švagrové jsem po dlouhých letech viděla starostlivou kočičí mámu a černé chlupaté kuličky. Zajíc si vybral černého kocourka s bílými tlapkami a dal jej Zaječce. A stal se zázrak - ze Zaječky se stala rázem kočičí maminečka, držela chlupatý chomáček a už mu šeptala něžňůstky. Netrvalo dlouho a jelo se domů.
A doma se vše podřídilo tomu chlupatému chomáčku. Vážení, příprava mlíčka, chystání pelíšku, záchůdečku. Maminečka zůstala při zemi, foťák v pohotovosti a rázem běžné starosti (vaření, žehlení a jiné nechutné domácí práce) byly odsunuty.
Nejdůležitější bylo jméno - maminečka tu chlupatinu ježatou pojmenovala Kulíšek a tatínek souhlasil. A nastalo všem známé období - vážení, fotografování, filmování, sledování, co ten pižduch provádí. Televize a jiné přestalo být to důležité. K naší velké radosti jsme kluka zdárně vykrmili (z 500 g na 4 200 g), dali mu dobré vychování a on nám to oplácel neskutečnými zážitky.
Stal se právoplatným členem rodiny se svobodnou volbou, kde bude spát, odpočívat, kdy provádět rošťárny a kdy dávat najevo svoji přítulnost. Celý byt měl k dispozici, pravidelně byl ze 2. patra snášen na zahrádku a svůj rajón si rozšířil po zahrádkách na hradbách.
Tak to šlo až do 3. května 2011. To se nám kluk nevrátil z povolené vycházky. Hned jsme se neděsili, už se několikrát stalo, že se vrátil ráno, druhý den apod. Ale později jsme pochopili, že tentokrát je to jinak. Maminečka byla smutná, plakala a stále volala Kulíška domů. Všichni v domě a okolí se dozvěděli, že kluk není doma. Vylepila jsem plakátky. Stále jsme vyhlíželi (a dodnes čekáme).
Za několik dnů nám volala paní, že potkala našeho kocourka. Hned jsme vyrazili na místo. Vše by souhlasilo, kocourka jsme viděli, podoba stejná. Ale nebyl to náš Kulíšek, rozdíl ve váze a navíc měl zčásti bílou tlamičku. Takový paradox - skoro stejný kocour, pár set metrů od nás, to by mne nikdy nenapadlo. Takových upozornění jsme měli několik. Po dvou měsících jsem sundala plakátky, protože po Kulíškovi nebylo ani vidu, ani slechu. Je to můj první vypiplaný kocourek, byl zvyklý na lidi, nebyl ustrašený. Třeba se má někde dobře, možná na svých toulkách zůstal v nové rodině. Nestihli jsme jej dát vykastrovat, tak přemýšlím, že jednou potkám nového kocoura a bude odrazem našeho Kulíška...
P. S.: To není žádný konec - viz Stopař Matýsek
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?