Profláknuté tajemství

Schválně, ze kterého filmu je věta „Mučit vás nebudou, hlavně abyste to nevykecali sami!“

Ani kuře zadarmo nehrabe... Když dostanu kuře, tak píšu.
Píšu já, protože Kačenka škrábe.

Ráno nás vzbudil nepříjemný zvuk. Bylo šero a poprchávalo, ale to nic nemění na faktu, že jsme zaspali. S těmi iy na konci věty, co se jim říká gramatika (jakože gram sem, gram tam, ono se z toho něco upeče nebo alespoň ajntopf bude na kamnech), mám někdy potíže, protože jsem na ty ženské sám, takže kdyby zaspala jenom Dvounohá s Kačenkou, to tvrdé bych jim tam klidně napsal, ale tentokrát zaspala Dvounohá, Kačenka a já, my všichni!

Takový požehnaný klid tady býval...
A teď si představte to nadělení! Dvounohá si pořídila novou hračku.
Plyšovou, na péro. Když to cupitá, tak to píská.

Kačenka k tomu čuchla a klidila se. Není na to zvyklá.
Má to velkou hlavu a ještě větší bříško na tenkých nejistých nožkách.
Vypadá to jako aušus. Určitě to bude poruchové.
Nedůvěřivě jsem to pozoroval z povzdálí.
A taky, že jo. Hned první noc to udělalo bobek na peřinu. Taková hanba!

Třikrát za noc ho nosí na bedýnku. Bodejť bychom nezaspali!
Kdo nosí na bedýnku mě?!
Dvounohá drze poznamenala, že vzpírání tlustých domácích kocourů bude zavedeno jako nová sportovní disciplína až na příštích olympijských hrách, ale já si takových impertinencí nevšímám.

Nic tak hrozného se nestalo. Jedna naše přítelkyně hezky říká, že jsme rentiéři. Vždycky jsem si pod tím slovem představoval dámu s perlama na terase na kraji švýcarského jezera.
No, když jezero nahradíte loužema na dvoře a místo dámy vystačíte s Dvounohou v plandavé košili, je to skoro přesné.

Zkrátka jsme se podívali z omoklého okna, co se děje VENKU.

Za chaoticky projíždějícími auty, která se snaží vecpat na poslední volný vybetonovaný plácek a zaparkovat, na zarostlém cípu, který zbyl po vykácených starých hruškách a švestkách původní zahrady, se bez ohledu na počasí každé ráno venčí velký černý pes vznosné chůze, s bílýma packama.
Dvounohá tomu houby rozumí, ale připadá jí jako vlčák, možná ještě štěně, vděčný za každý hozený klacek nebo náznak honičky.

Dnes tady jeho páníček v kapuci do deště bezradně postával, zatímco pejsek rozčíleně běhal z jednoho konce dvora na druhý.
Ve vzrostlé trávě plné bodláků, lopuší i kopřiv pomalu postupovali krok za krokem dva nebezpeční muži.
Pejsek se jim snažil naznačit, ať vypadnou, že tohle je jeho hřiště, prolejzačka v roští a vůbec jeho rajón! Sem tam dokonce výhružně štěknul jejich směrem a koukal, jaký to na ně dělá dojem.
Ale přijít blíž se bál.
Vůbec jsem se mu nedivil. Nejspíš ho ani neslyšeli. Na uších měli klapky a v ruce strašidelné vrčavé klacky.
A tak se pod jejich rukama vyloupl úhledný trávník, na kterém bude balón běhat jedna radost!
Jenže to pejsek zjistí až večer, jestli přestane pršet!

Já takové starosti nemám. Na koberci běhá míč dobře. Rozhodně rychleji než Dvounohá.
Rád se dívám, jak aportuje. Hodí mi míček, já za ním otočím hlavu, míček mě o pár centimetrů mine a pokračuje spokojeně dál.
Dvounohá pro něj dojde a znova mi ho hodí.
Zase se po něm podívám, aby neřekla, že furt chrním, a míček se odkutálí na druhý konec místnosti.
Ještě dvakrát či třikrát se Dvounohá takhle projde, než jí dojde, že opravdu běhat nebudu.
Pak si spokojeně zdřímnu a počkám, co Dvounohá ulovila v sámošce.

Večer, aby si nás udobřila, nakrájela kuře.
Já jsem dostal víc, protože Kačenka už nemohla. Našťouchl jsem se a svalil na podlahu jak široký, tak dlouhý.
Potom snášela na kuchyňskou linku rajčata, cibuli a další divné věci na svou večeři a přitom říkala kšá!
Šestkrát.
Myslíte, že se kočičkám říká kšá?
Předevčírem neříkala kšá. Ale šlápla mi na ocas. Tak nevím, co je lepší...

A nic se nemuselo stát, kdyby:

Kdyby Dvounohá nebyla třetí žena svého druhého muže.
Kdyby muž neměl dceru z prvního manželství.
Kdyby dcera neměla pejska.
Kdyby pejsek nenašel v ošuntělém lesíku u silnice poblíž sídliště kotě.
Kdyby kotě nebylo prochladlé a vychrtlé.
Kdyby na veterině neřekli, že je mu teprve měsíc, ale že se dá zachránit.
Kdyby dcera nechodila do práce.
Kdyby nějaký h!ň!u!p! to kotě neopustil.

Měsíční škvrně má bydlet v pelíšku u sourozenců.
Jíst, spát a nabírat kotěcí moudrost.
Šlapat po hlavě svojí mamince a né naší Dvounohé.

A tak Dvounohá povýšila na indiánskou babičku.
Zahřívá kotě živočišným teplem (nojo, přes den ho nosí na ruce a v noci ho má u sebe v posteli a spí na jedno oko, aby ho nezalehla).
Kape mu do zhnisaných očí, dává pozor, aby se nepřežralo, protože má jako každý nalezenec pořád hlad, nosí ho do kočičího záchodu a doufá, že tak za dva měsíce budeme mít opravdické kotě!

Sdílejte!  |  O sdílení

8 komentářů

Reklama
Reklama