Přišla bída na kozáky!

Byli jsme na veterině.
Kdo nám tohle spískal? Očkovací průkaz. Čert nám ho byl dlužný! Očkování nevadí. Já se na veterině tak bojím, že ho ani necítím a Mates přes ty špeky ani nepozná, že už je to hotové.
Ale potom! Naše paní vet je hodná. Lomila rukama jenom slovně...

Takže večer žádná konzervička!
To by tak nevadilo. Nám už tyhle stejně moc nejely. Ale hrůza hrůzoucí, ztratily se kotěcí granule!
Matýsek chodil a hledal. Hledal všude.
Já jsem spíš ležela a dávala pozor, abych nepromeškala, až je najde. Když je krize, šetřím energií.
Jak poznám, když není krize? No přece, když je kuře!
Nenašel nic. On je taková přízemní povaha. Žádný vzlet. Tak byl smutný.
To já jsem nebyla smutná. Dávala jsem bacha.
A taky jo! V noci jsem slyšela podezřelé chroupání. Dárek je našel! To se dalo čekat. Ten vleze všude.
Dala je až nahoru na skříň. Tam já nevyskočím, a kdyby se pokusil Matýsek, prolomí se pod ním police. Dáreček nahoru hopsá ve dne v noci a police skřípe i pod jeho muší vahou.

Na nás zbyly jen granule Hills na zuby. Panička je kupuje, protože já jsem chabrus na zuby odjakživa.
Když panička lamentovala, že nám nechutnají, vet se jen culila, že v Matýskově případě je to přímo žádoucí, a že máme v září přijít na kontrolu, jestli jsme zhubli! Takové nadělení! To do září nebude kuře?

Paniččiny návraty domů jsou si podobné jako vejce vejci.
Zaslechneme funění na schodech a zaujmeme stanoviště v předsíni. Já sedím na židli, aby mě ti pacholci nepřeválcovali, Matýsek se pohodlně rozvaluje na běhounu a Dárek číhá u dveří.
Panička na chodbě položí tašky a hledá klíče. Dárek startuje.
Panička opatrně pootevře dveře. Vráží do nich tašku.
Dárek ji ladným pohybem přeskakuje a už je uprostřed schodiště.
Panička, uznávající svou prohru, složí tašky v předsíni.
Pootevřenými dveřmi, aby viděla na Dárečka, mezitím důstojně odkráčíme z bytu i my.
Panička bafne Dárečka do náruče, aby se jí nevyškubl a na nás dělá huš, huš nebo taky kšá.
Matýsek se vrací domů, ale na mě si nepřijde. Než chytí na schodech mě, Dárek jí zase proběhne pod nohama a očichá všechny rohožky a psí cestičky na patře. Takže další kolo. Když nakonec v předsíni panička napočítá všechny kočičky, jme se vybalovat tašky. Že nechala svazek klíčů od bytu ve dveřích zvenku, ji občas upozorní až večer sousedka.

Po tom fiasku na veterině panička usoudila, že nastal čas konat.
Žádný les, dokonce ani park. Pro začátek stačí skromné cíle. Myšlenka na Matýskovy procházky ji neopouštěla. Sportovat se bude na schodech!

Postroj pro středně velké psy byl Matýskovi velký a vyvlíknul se z něj během chvilky. Postrojek pro koťata je mu kolem krku dobře, ale přes břicho ho nedopne, ani kdyby se přidělala dírka na úplný koneček úvazku. Chybí deset centimetrů...

Dárek se v něm chvíli mlel, ale brzy ho začal ignorovat a lítat po celém bytě s vlajícím vodítkem za zády.
Panička se radovala. Jenže předčasně. Večer ho odstrojila, aby se v noci za něco nezachytil a nedělal rambajs.
Druhý den ráno se ho znova pokusila obléknout a bylo zle. Dáreček se do ní zakousl, drápy předních pacek si ji přidržoval a zadníma nohama do ní mydlil, co mu síly stačily.
Teď teprve pochopila, jaký je rozdíl mezi vodítkem, jehož kšíry stačí zaklapnout, a mezi tím, kde se musí oba pásečky zastrčit do příslušné dírky a sponkou ještě protáhnout. Ruce má pokousané a poškrábané až k loktům. Oba kocouři spokojeně spí. Matýsek nadále svobodný a Dárek ustrojen, ale s pocitem dobře odvedené práce.

Protože Dárek je v jednom kalupu sám od sebe, navlékla postroj další den znovu na krk Matýskovi. Tomu to bylo jedno. Překulil se na druhý bok a předstíral spánek, aby mu dali všichni pokoj. Dárek se okamžitě chopil vodítka a začal za něj cloumat. Při představě, jak Dárek bere Matýska na špacír, se mi udělalo drobet mdlo. Ale pětikilový váhový rozdíl má něco do sebe. Nikam se nešlo a Dárek si za chvíli našel jinou zábavu.

Panička se hned tak nevzdá. Oblíkla se mezi lidi. Omalovala se válečnýma barvama. Pro případ nouze nejvyšší zkontrolovala klíče, peníze a telefon. Vzala za vodítko a pravila něžně: „Tak jdeme?“
Matýsek dělal mrtvého brouka.
Trochu za vodítko popotáhla a Matýsek otráveně kšandu vodítka zalehnul.
Když se k němu sklonila, aby ho vymotala, šmejknul sebou a usalašil se na své dece, aby dal najevo, že teď se spí. Ale to si nesmíte tak brát. Transparent TEĎ SE SPÍ má vyvěšný pořád.
Naložila si ho na rameno a vynesla na schodiště. Matýsek okamžitě ožil.
Jindy obejde rohožky, zkontroluje, kdo si nechal venku boty a projevuje čilý zájem o neznámé pachy a vůně nesoucí se domem. Tohle byla nová situace. Panička s vodítkem navlečeným na zápěstí, aby jí ho nevyškubl a nevzal roha, se křečovitě držela zábradlí a jen zírala.

Zamířil rovnou zpátky ke dveřím. Strčil do nich nosem. Ustrnul, že se neotevřely. Pořádně se do nich opřel. Nic. Postavil se na zadní nohy a začal do nich systematicky drápat celou svou vahou. Není na to stavěný. Brzy se unavil. Zalehnul na rohožku a s očima upřenýma na zavřené dveře úpěnlivě mňoukal...

Panička si k němu dřepla. Hladila ho po paličaté kebuli. Přemlouvala... Nic platno.
Pustila vodítko. Odemkla dveře. Matýsek je rozrazil dokořán a metelil až do postele. V postroji, s vodítkem, spokojeně ulehnul.
A panička jen s povděkem kvitovala, že nezmizel pod nábytkem. Já bych po takovéhle zkušenosti nevylezla tři dny. Ale to panička ví, na mě by si nic takového nedovolila zkoušet! Jen mi není jasné, jak chce Mates v té posteli zhubnout?

Sdílejte!  |  O sdílení

14 komentářů

Reklama
Reklama