Ahoj modrokoucouřáci.
Únor 2012
Vím dlouho jsem se neozvala, ale to víte, kolik má jedna kočka práce. Za tu dobu se stala spousta věcí.
Tak třeba jeden den přijel kluk s holkou, chvilku se mnou pomazlili, pak šup do přepravky a už jsme byli v tom divném domečku na kolečkách, který tak divně vrčí. Jak jsem byla překvapená, když jsem zjistila, že vedle je v přepravce ségra Elza.
No a kam si myslíte, že nás vezli, no k tomu pánovi, co u něj tak divně smrdí a ještě nám dělá dírky do kožíšků. Nevím, proč nás tam vezli. Bylo nám dobře a dírky nám dělali nedávno. Jenže kluk s holkou a taky moji páníčci říkali, že jsme dvě kozy uječený a máme sebevražedné sklony, tak už se to nedá vydržet a jdeme na věc.
Udělali nám zase dírku do kožíšku, ale bylo to jinak než předtím. Sice nás dali zpátky do přepravek, jenže se nikam nejelo a najednou jsem začala být malátná, hlavu jsem měla celou těžkou, packy mi nějak nesloužily a pak jsem usnula. Když jsem se probudila, kočky hrůza! Moc mě bolelo bříško a na sobě jsem měla něco hrozného. Jenže se mi chtělo moc spinkat a tak jsem usnula. Ani nevím, jak jsme se dostali domů. Pořád to bolelo a nechtělo se mi ani vstát. Když už mi bylo líp, šla jsem se pomalinku aspoň trošku napít, no alespoň jsem měla najednou mističku s vodou hned vedle sebe, tak jsem nemusela jít daleko, měla jsem u sebe i granulky, ale na ty jsem neměla ani pomyšlení. Pak jsem se trošku rozkoukala a viděla ségru, jak má na sobě ten samý obleček, a taky prý jí bolí bříško. Hlavně nám moc ty oblečky překážely, no uznejte, co je to za hloupost oblékat kočku. Elza se moc zlobila a stále si ten obleček sundávala, a když jí ho chtěli obléci zpátky, tak to byste museli vidět, co to byl za bengál, řvala jako když jí na nože berou, hryzala a škrábala, pak utekla, schovala se někam do kouta, kam na ní nikdo nemohl, a odmítala vylézt. Já jsem si sice obleček nesundávala, ale když jsem si chtěla upravit kožíšek, tak se mi do něj zachytávaly zoubky. Páníčci museli dávat moc velký pozor, protože když se mi to stalo, tak jsem seděla prý jak truhlík. Páníčci byli moc nešťastný, protože jsem vůbec nekomunikovala. Až za pár dní, když mi pán v bílém plášti sundal obleček a vytahal mi ty divné šňůrky, co mi koukaly z bříška, tak jsem je vzala na milost. A to jen proto, že už mě bříško nebolelo a dostávala jsem spousty dobrůtek.
A kočičaci, víte co? Už se mi nechce ven, nějak nevím, čím to je, ale jsem radši doma a ty vůně, co jsem cítila z venku, už mě taky nalákají. Tak si jdu dát nějakou tu granulku. Koupili mi nějaké nové, prý abych byla zdravá. No nevadí, já si ty původní uloupím v mističce u spolubydlícího Oskara.
P.S.: Ještě to mělo jeden účinek. Jídlo, jídlo jídlo. To je moje heslo.
Fotky z tohoto období už mám v albu. Je jsme to nějak nestíhali napsat.
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?