Nuda? Jaká nuda?
Jsem nejradši, když se nic, ale dočista nic neděje.
Postroj na koťata mi nevadí. Zelená barva mi sluší. A spí se v něm celkem pohodlně.
Že mám těžkou co???
Já se tý Dvounohý divím. Má tohle zapotřebí? Na stará kolena ještě snad bude vulgární!
Co pořád máte?
Utíkat umím a ne, že ne! Rychle utíkám, když je to potřeba!
Když cinknou misky v kuchyni.
Ještě rychleji utíkám, když ženu Kačenku.
A nejrychleji utíkám, když mě žene Dárek! A s tím Dárkem si to ještě rozmyslím. Je mu devět měsíců. Jak je velký, tak je drzý. Jaképak koťátko?!
Pevně jsem se rozhodl. Jestli bude zase otrapovat, nařežu mu. Už má na to věk!
Tahat mě na schody je zbytečné. Na šunku kašlu. Nikam nejdu! I kdybych měl hlady loutat molitan, co leze z mého gauče. Už jsem řekl! Tady jsem doma!
I když je Dvounohá zaostalá a nic nechápe:
Slovo kočka úzce souvisí se slovem domov.
To je něco úplně jiného než bydliště.
Muži jsou divní. Kočky by o tom mohly vyprávět.
Když se unavený muž vrací z práce, chtěl by křičet: „Jsem utahaný jako kůň, zákazníci celý den vymrzovali a šéf je úplně neschopný!“
Místo toho brblá: „Co tu dělá ta kočka?! Řekl jsem jasně, že kočka do domu nepatří! Okamžitě, ať je venku!“
A když se nikdo nedívá, jde kočce odevzdat salám, co jí schoval od oběda a musí si jí postěžovat, protože ona jediná je ochotná ho vyslechnout, neodmlouvá a má pro něj pochopení...
Se zájmem pozoruji, jak zdejší ženy milují kočky a jejich muži postupně měknou.
U nás to bylo obráceně...
Rodiče otce Dvounohé se narodili na konci století páry v sousedících pavlačových domech na Žižkově.
V každé rodině bylo po šesti dětech a několik umřelo na tuberkulozu.
Jestli na dvoře žily kočky, těžko říct, ale rozhodně nikdo nebyl takový blázen, aby je krmil, když nebylo dost jídla pro děti.
Po svatbě za cenu úporného šetření, aby splatili hypotéku, postavili domek. Na zelené louce vznikla v třicátých letech osada podobná dnešním satelitům, totálně bez koček.
Podobně rodiče matky Dvounohé koupili domek na předměstí, kde taky nebyly žádné kočky, jen pár hlídacích psů na řetězech za plotem.
Dvounohá vyrostla na sídlišti, kde za celé dětství kočku neviděla. Ani psa tam nikdo neměl. V činžácích žili samé mladé rodiny, které se i bez zvířat do maličkých bytů jen těžko stěsnaly.
První kočku, drobné černé stvoření spící pokojně v kuchyni za teplými kamny, pozorovala uneseně jako dospělá osoba, jak se na venkově hezky říkalo „v naději“.
Když se tam kolie po dešti proběhla loužema a zablácenýma packama poťapala čerstvě umyté schody, babička jí láskyplně vyhubovala a pečlivě ji očistila. Potom ji vyhodila z kuchyně, protože se chystala umývat podlahu tam.
Kolie potěšená tou pozorností spokojeně zavrtěla ocasem a vyrazila ven, aby stihla vymést další louže, než na slunci oschnou.
Davidova babička byla moc hodná ženská, na svou dobu nezvykle vzdělaná učitelka. Přesto psovi a kočce lila do kastrůlků polívku a nastavila ji tím, co zbylo od večeře.
Se zvířaty si příliš hlavu nelámala. Dojížděla do školy ve vedlejším městě a měla na starosti slepice, králíky, tři děti a manžela. Na velkou útlocitnost prostě neměla kdy.
V Praze na Proseku byli v paneláku jediným, zato vytrvalým, domácím zvířetem mravenci. Malí průsvitní faraoni. Na obložených chlebíčcích na oslavu prvního bytu nebyli vidět. Až když slezli z uheráku. Doma bývaly buchty od neděle na stole přikryté ubrouskem. Tady se Dvounohá štítila i jen posadit na židli. Od té doby všechno jídlo schovává do lednice.
První kotě je jenom takový větší faraon. Něco, co obývá vaše teritorium a vy nevíte, co od něj můžete čekat. Cítíte odstup. Všude vleze, jako obtížný hmyz. Nechcete mu ublížit, protože je malé a roztomilé. Ale bojíte se, že se vás dotkne těmi packami, co před chvílí stály v kočičím záchodě. Nechcete, aby lezlo do vaší postele a do vašeho křesla.
Strnule pozorujete, jak se váš muž válí s kotětem po koberci a dovolí mu po sobě lézt. Nevíte si rady se svými pocity...
Muž Dvounohou před kotětem chránil. Po dvou dnech se uklidnila. Muž to s kotětem uměl. Na nic ji nepotřebovali. Dívala se, jak si hrajou. Když ji to omrzelo, šla si po svých.
Jednou večer si četla. Zalezlá v bezpečí svého křesla. V televizi běžel nějaký sport, či co. Muž kotě nesledoval. Dvounohá taky ne. O to víc byla překvapená, když kotě přišlo a docela samozřejmě si k ní vylezlo na klín. Dalo mu to fušku. Bylo ještě malé. Tím výkonem se unavilo. Stočilo se do klubíčka a usnulo.
Ani se nepohnula. Ještě chvíli předstírala, že čte. A pak už jenom zírala na ten malý, důvěřivý uzlíček masa, kostí a chytré hlavičky, která nepřemýšlí, jak si vás ochočit. Prostě jde a udělá to!
Brzy zjistila, že se kotě myje častěji než oni dva dohromady a voní líp než parfém od Jéžiška. Od té doby líhali na koberci všichni a kotě je používalo jako překážkovou dráhu.
Když nemáte střechu nad hlavou, nemůžete mít kočku.
Ale když máte kočku, domov pro vás udělá úplně mimochodem!
Skoro každý z vás má nějakou zkušenost s nalezenci.
Nejprve opatrně a s nadějí nosíte jídlo na skrytá místa, aby si na vás toulavý kočičák zvykl.
Když nastanou mrazy, nezbývá než po dobrém, či po zlém, kočičáka ulovit a dopravit do tepla. Potom nastanou peripetie s parazity všeho druhu, léčbou nejkřiklavějších neduhů a krmit a krmit a krmit.
A když si na to vyplašené stvoření zvyknete a ono si zvykne na vás, máte radost, že konečně vypadá jako pěkný a spokojený kočičák.
A někdy váš kočičák přes všechnu lásku a péči zhasíná. A je to bolest a ztráta ne nepodobná bolesti nad ztrátou dítěte. Podvýživa, kdovíjaké zážitky z minulosti nebo nemoc mu podkopnou nohy a vy jste úplně bezmocní...
Ale stejně to zkusíte znova. Protože kočka je nejkrásnějším ztělesněním života.
Kočičí depozitum v Přelouči praská ve švech!
To není reklama, spíš nářek převozníka...
www.kocicidepozitum.cz
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?