Tygr na prázdninách

S klukem sme sehranej tým. Známe se, víme, co jeden vod druhýho můžem čekat, a je nám hned jasný, kdy se má zdrhat, páč ten druhej dostal ňákej novej úžasnej nápad, jak rozvířit usedlej domácí vzduch. (Já to jednou nestih a z fotogalerky je myslim docela zřejmý, jak sem dopad. Sem ale poučenej a na vanu v případě, že se v ní kluk zrovna cachtá, nevlezu, dyby mě lákal sebevíc!) Jak už to ale tak v uzavřenejch prostorech bejvá, i u nás se sem tam vobjeví ňáká ta ponorka, a to pak kluk se samičkou začnou mít zaječí úmysly, žvatlat něco vo dovolený a co mám nejradši, balit kufry. Balení zbožňuju. Přímo žeru. Ochotně pomáhám, rovnám člověčí kožichy, přerovnávám a uhňácávám je v taškách, aby se jim to tam všechno vešlo, a sem tam jim to balení zpestřim hrou na schovku v batožině aneb „doprčickdeješerchándoufámžejsmeho nepřibalilissebou“. Když je všechno sbaleno, vybaleno, odtygrováno, opět sbaleno, zkontrolováno, zjištěno, že tygr jim na cestu přibalil pár myšek a jednoho hada, opět přebaleno, zavřeno a slinnejma žlázkama označeno, šoupnou mě do přepravky a za mýho halasnýho povzbuzování jedem za holkou.

K holce jezdim rád. Ňákej čas sem s ní na střídačku bydlel a mám u ní hafo hraček, na kerý dycky skoro zapomenu, a baví mě je vobjevovat znova (někerý totiž beze mě stejně po mym vodchodu nemůže sama najít). Taky tam pro mě má báječně měkký pelechy a dobroty, co doma nedostávam. Sem zblázněnej do masovejch tyčinek, ale letos vobjevila holka nový lákadlo, sušený rybičky. Můžu se po nich umlátit. Chroupu je a chroupu a holka mě při tom pozoruje a mně je to úplně fuk, že se kouká, páč sou tak moc dobrý. Má taky svoje chvilky a vobčas potřebuje pevnou tygří pracku, aby nezlenivěla nebo třeba neumřela nudou. S holkou sme taky sehraný a přesně vim, kdy zdrhat. Ať se děje cokoliv, máme takový ujednání, že jakmile vlezu do přepravky, sem nedotkutelnej a holka to dodržuje, ať je na mě načuřená sebevíc a ať mi od zádele visí cokoliv. Aby bylo jasno, sem naprosto čistotnej, slušně vychovanej tygr, jen vobčas se mi stane taková nehoda. Nebo spíš nehodička. Taková absolutně banální záležitost, kerou bych nejrači jako úplně přešel... No prostě vobčas se mi v záchůdku stane, že tlačim, mám pocit, že sem už všecko vytlačil, zahrabu to, vylezu a zjistim – ouha! Volám holku, ať to přijde uklidit a hrabu kolem (ne do toho, nejsem prase), aby to našla a dyš se blíží, zvolim strategickej ústup. Už si zvykla a ani moc nenadává, jen špačkuje, že mi snad na ten hajzl napíše souřadnice, abych tam trefil. Ale jinak je celkem v klidu a já myslim, že ví, že vim, že ví, že vim, že sem to posral.

No prostě u holky sem rád, dyš nic jinýho, nemá takový jalový nápady, jako třeba zkoušet mě vykoupat. Místo toho má spoustu báječnejch a skvělejch nápadů, jako vodit mi návštěvy a fanoušky, kerý mě samozřejmě jenom chválej a vobdivujou a můžou se přetrnout, aby si získali můj královskej zájem. A to zas jako já zájem mám, sem společenskej tygr a zamávejte přede mnou mávátkem, zatřeste mašlí, hoďte myš a sem váš. Holka teda někerý jedince podezírá, že přehrávaj ve snaze vetřít se do její přízně, ale podle mě z ní mluví závist, že kolem ní se nikdo netočí. Letos měla ale připraveno něco vopravdu speciálního:

U dveří zazvonil zvonek a jak mám ve zvyku, hned sem vystartoval, uhladil hřívu, zkontroloval si tečky, jestli sou všechny a svou věhlasnou zvukovou sirénou upozorňoval holku, aby to třeba náhodou nepřeslechla a šla votevřít. „Jen se moc nehrň,“ říká holka, „to není nic pro tebe.“ Což je asi stejný, jako kdyby řekla: „Všeho nech a honem utíkej ke dveřím co nejblíž, ať ti nic neunikne.“ Ve dveřích se vobjevili dva maníci s krabicí plnou důležitejch nástrojů a slovy: „Tak jsme tu, paninko, kde máte koupelnu?“ Nasáčkovali se ke sprcháči, votevřeli tu svou krabici a já skoro myslel, že máme zase vánoce – tam bylo takovejch věcí! Voni z nich teda moc neviděli, páč to všechno zastřešovala tygří hlava, a holka mě hned začala tahat pryč. „Jen ho tu nechte, paninko, nebojte, my ho nikam nepustíme,“ řekli maníci a spiklenecky na mě mrkli. Holka se netvářila moc důvěřivě, jenže jí začal zvonit mobil, tak po mně hodila známym pohledem „nepřej si mně, jestli něco provedeš,“ čehož sem si jako vždycky nevšímal, protože všichni víme, že já nikdy nic neprovádím, ono to samo. Maníci si začali hrát se součástkama vod baterií a hledat samo se zatoulaný šroubečky. Já jim pomáhal a radil, hrál s nima fotbálek se šroubkama a vůbec sem neutek, když začala ze sprcháče stříkat voda, jen sem musel v tu chvíli zrovna rychle zkontrolovat zadní pokoj a vůbec nechápu, čemu se všichni řehtali. Dyš to bylo hotový a voda začala zase týct, kudy má (ne na tygra), maníci se zvedli, že pudou, a chlácholili holku: „Vidíte, paninko, kocourek je celej, k ničemu jsme ho nepustili.“ „Ne? Nepustili? A jak se teda na siamskym kocourkovi s červenou kresbou objevila černá šmouha přes celý čelo?“ odpověděla lakonicky holka. Maníci po mně šlehli vyčítavym pohledem a já se odebral do přepravky, protože sem věděl, že oni vědí, že já vim, že sem to zase po...

Foto: Rozhod sem se, že prázdniny by měly bejt furt!

Sdílejte!  |  O sdílení

20 komentářů

Reklama
Reklama