Tak jsem se z kočičí hvězdy dostal elektronicky zpět domů. No já vlastně musel, neboť tam, kde jsem to považoval za domov, je nyní skoro kočičí ráj.
Ale hezky od začátku. Jednoho dne, to jsem byl malej ucouranec, jsem si to takhle štrádoval po cestě a hele, nějaká zahrada. Nu což, odbočil jsem. Zčista jasna jsem byl nadzvednut a už jsem se válel v dlaních čehosi dvounohého. Kluk mne zanesl do vobrovské boudy a tam byla ONA. Jééé, no to bylo ťudliky tááám, ťudliky sééém, div mi neservala kožíšek. Tedy bylo to příjemné, to jo, ale všeho moc škodí, šak to znáte. No zabydlel jsem se tam, co vám budu povídat. Žrádlo jsem shánět nemusel, ven jsem chodil, kdy se mi chtělo, zkrátka, dělal jsem si, co jsem chtěl. Všichni mne milovali a já je také. Kluk ještě s tím jeho, voni říkají brácha, či co to má být, mi dali jméno INTEL. No copa su já nějakej procesor? Tak z Intela vznikl Telínek a bylo to.
Jak už to bývá, nic netrvá věčně. Jednoho dne jsem se vydal na výlet a dom už jsem nedorazil. Nojo no, kuna měla hooolt lepší fyzičku a odtáhla si mne k sousedům na půdu. Tam jsem brečel a volal, ale nikdo mne neslyšel. Odešel jsem jinam, kde nyní jsem a já prostě musím dohlížet na to, jak to v té mojí velké boudě je.
Tedy po mém zmizení ONA béééčela jak Niagára a i ON ukápnul z očka. Tedy náhradu si sehnali rychle a taky černou, jenže ta náhrada, šak víme, že náhrady nikdy nejsou jak ten originál, což? Tak ta černá náhrada vypadá jak netopejr. Vono to má dlouhý uši jak dva radary, ale hlavu skoro jak takový ten hopsa míček na honění. No a k tomu ten jeho kukuč a protažená tlama. Takový skoro devil. Jenže se ho nikdo nebojí a spíš od kluků dostal přídomek SKŘET. Jo, to podepíšu hehe.
Vzápětí si i ON adoptoval z útulku takovou vychcandíru. No prostě kočička si vybrala sama, vlezla mu na klín a bylo po vybírání a jelo se domů. Jenže TEREZKA, jak jí teď říká, je jak princezna na hrášku. Tohlé néééé, tohle jooo, tohle mi neděleeeej, ted chci drbat a pozor, bez upozornění u tohho prdím. No hrozná dáma to je, no... ale zabydlelela se tam.
Pak se v mé velké boudě zčistajasna objevil můj kámoš z dětství, nějakej Kozísek. No von teda krasavec není, tlamu jako koza, barvu jako koza, tělo jako koza. Kámoš to ale byl super. Ten když tenkrát v zimě přišel poprvé a hlady skoro neviděl, tak s každým soustem dvakrát mňouknul. A že hltal, hovado. No zabydlel se, uzdravil se a je tam teď náramně spokojenej, pecivál.
Poslední přírůstek do boudy je nějaká Beruška, ale tady jí budeme říkat BABUNA. Malé kotě, které zase přinesli kluci. No ale černá kočička, klásná, tu bych bral. Ještě ani na kastraci nebyla... jejda to by byla koťata. Naja na, ne ale se mnou, bo stejně bych neměl čím... buehehe.
Tak jsem vás seznámil s tím, kdo jsem, proč jsem tady a na koho dohlížím. Dnes vám dávám jednu fotku a schválně. Kdo to je?
Občas někdo jukněte, ať se tu necítím sám, dyť je vás tady milion.
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?