Můj příchod – vtrhla jsem jako velká voda úplně beze strachu z kluků. S Mutinkem jsme byly hned kamarádi a Muminek, ten na mě párkrát na výstrahu zasyčel. Sice nevím do dneška proč. No, ale když viděl, že se ho jako správná ženská nebojím, tak ho to přešlo... a teď začalo to správné tóčo. Moje prozatímní vláda nad všemi (pak to přestalo a vládu si vzala zpět paní bytu, teda aspoň si to myslí, tak ji přitom nechám).
Paní bytu po mém příchodu nestačila koukat, co já jsem vlastně zač, jestli kotě nebo demoliční samostatná jednotka, pořád mi říkala, že kluci jako koťata. Teda proti mně byli slabý odvar, jen pořád nechápu, proč, asi proto že mám v hlavě samé kočičárny, chci říci kulišárny.
Otvírat skříň jsem se naučila hned a potom i kluky, ale to nebylo nic těžkého, jen jsem jim párkrát ukázala, co jak mají dělat, a bylo to. Tak se tam občas chodím schovat a odpočívat, tedy lépe řečeno spát. Mezi tím jsem dělala prý různá další alotria, ale ty si už moc nepamatuji. Radši?
Přišlo jaro a otevřely se okna, tam byly sítě, huráááááá. Další prima věc. Po nich se tak krásně šplhá, ale paní bytu měla ze začátku srdeční zástavy, když mě na nich viděla. Potom jsem objevila, že nahoře se dostanu i na rám okna, to už byly pro paní bytu infarktové stavy a běhala pro schůdky, aby mě z rámu dostala. Tak jsem ji nechala párkrát proběhnout a jednou ji počkala dole. To vám byla psina, to už jsem opravdu myslela, že ji klepne ta pepka nebo jak se tomu přesně říká, ale při moji cestě po garnýži už rezignovala, ani běhání, ani schůdky, nic, jen stála jako solný sloup s otevřenou pusou (ještě, že ji tam nevletěla moucha či nějaký hmyzák). No, tak mě chození po garnýžích za chvilku přestalo bavit.
Mějte se zatím pěkně, vaše Bejbulína
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?