Když se štěstí unaví...

Tak si panička četla o kunách.
Jsou chráněné a chytré. Do pasti se většinou ulovit nenechají...

Přesto ji šla navečer zkontrolovat. A měla štěstí!
Ne, nebojte se, nic se nechytilo.
Jak se tak potichoučku šourala k popelnicím, spatřila Matičku.
Drobná, mourovatá Matička s bílýma tlapkama ležela na svém oblíbeném plácku za vraty.
A když se panička přiblížila, uviděla škvírou mezi mřížema černou hlavičku. Poslední kotě, taktéž s bílýma tlapkama, leželo kočce po boku a ona přes něj měla lehce položenou packu, jako když matka svému dítěti říká: "Neboj se, se mnou se ti nic nemůže stát!"

Hodnou chvíli tam panička přešlapovala, centimetr za centimetrem se nenápadně posunovala a vedla k Matičce šeptem řeč.
Jakmile ji od vrat dělil metr, kočka se vztyčila a blýskla očima. Kotě zastříhalo ušima.
A panička se kvapně vzdálila.
Nechce je poplašit.
Snad jsou v té zahrádce v bezpečí.
Před lidmi určitě. Ale před kunou?
Těžko říct, kolik času bude kotě ještě potřebovat, aby vyrostlo natolik, že už si na něj kuna netroufne...

Když další den ráno panička přecházela ulici, kotě zrovna podlézalo vrata. Jak ji uvidělo, fofrem zahučelo pod nejbližší zaparkované auto.
Nevím, jak přišlo na to, že je lepší nechat se přejet autem nebo dokonce sežrat kunou, než se nechat chytit od naší paničky?!
Asi je technický typ a má rád auta...

Taky mám ráda auta. Ráda se vozím. Koukám z okna, kde co lítá...
Pamatuju se, jaké to bylo, žít VENKU...
Vyhřívala jsem se na sluníčku. Tráva tak voněla!
Jenže pak přišla zima. Nikde nic k jídlu. Popelnice zasněžené...
Teď jsou v misce granule vždycky!
A kdyby bylo vidět dno, Matýsek by došel za paničkou a přísně řekl MŇAU!
A to byste viděli, jak by panička kmitala, aby si nás udobřila!

Navečer pozorovala panička Starého kocoura, jak spokojeně baští na schodech. Matičku ani kotě nebylo vidět.
Vyhodila oschlou Gourmetku a vložila paštiku z králíka.
Sotva zamkla a poodešla, Starý kocour se vydal na svou obvyklou obchůzku. U mříže se zastavil, zavětřil, a pak elegantním pohybem prolezl mříží směrem k paletám.

Panička strnula. Spíš ze zvyku než že by si od toho něco slibovala.
Tiše pozorovala, jak se plevel vlní. Najednou kocour vyskočil na kostkovaný ubrus, kterým past byla zakrytá. Hledal, kudy se dostat k té vůni. A potom, panička nevěřila svým očím, pletivo zaskřípalo pod kocourovými kradmými kroky a dvířka s třeskotem zapadla!

Kocour se vylekal. Běhal z jednoho konce klece na druhý, ale proti líté sani, kterou předvedla tenkrát Matička, to nic nebylo.
Panička opatrně klec dovlekla do výtahu a dovezla domů.
Kocour zalezl do nejvzdálenějšího rohu. Paštiku ani neochutnal.
Ta mrcha panička mu ji hned sebrala. Strčila mu do pasti krabici od bot se záchodovým pískem a misku s vodou.
Po ránu ho čekala veterina, takže byl pro jistotu o hladu.

Musím říct, že panička byla vyděšená skoro jako ten kocour.
My jsme se byli podívat zpovzdálí, ale zdržujeme se raději v kuchyni. Na takový rozruch nejsme zvyklí!

Celou noc byl chycený kocour tichý jako pěna.
V kleci se nic nepohnulo.
Pod froťák neproniklo světlo pouličních lamp.
Panička nejdřív přemítala, co bude dělat, jestli si přistěhovala domů kromě kocoura i blechy. Ale k ránu už jen naslouchala, kudy vedou naše kroky a jestli kocour dýchá...

Sdílejte!  |  O sdílení

9 komentářů

Reklama
Reklama