Jsem gaučový povaleč, rozmízaný mlsoun a neuvěřitelný mazel. Nikdy jsem nepoznal, co je hlad a zima, narodil jsem se v chovatelské stanici, od tří měsíců jsem opečovávané zlatíčko holky mojí ochočené, paňoch mi podstrojuje a celá rodina mě muchluje. No, a tak to přece má být, ne? Tak má přece vypadat život kocouří, no né?
Moje spolukočka Slečna Mici možná pár dní hladu zažila, protože je nalezené koťátko, ale zimu taky ne, protože to bylo v létě. A pak už samé mlíčko pro kočičky, granulky pro koťátka a ťuťu, ňuňu, znáte to. Pohoda, klídek, pelíšek... A teď si představte, ona nám to holka naše ochočená a milovaná snad začala vyčítat, nebo co.
Bylo to tak. Holka odjela na týden někam na Vysočinu, což přesně nevím, co je, ale je to prý od nás asi tři sta kilometrů. Trochu jsem brblal, ale paňoch se snažil, šunku a tuňáka pilně podával, tak jsem ho poctil poležením na jeho břiše a společným sledováním sportovního kanálu. Ten moje holka ochočená nesnáší, nevím proč, je to přece bezva, pořád tam někdo běhá odněkud někam, za něčím se honí a ještě se u toho huláká. Krása! My chlapi si to tedy užíváme...
A jak jsme si to tak užívali, holka vystoupila na Vysočině z auta a ještě než se stačila přivítat s ostatními dvounožci, přišel ji přivítat čtvernožec. Kočka. Madam Kočka. Prý nádherná a přítulná. Černá s rezavým žíháním a s rezavou čárkou na čumáčku. Ale hubená. Prý dost hubená, s bříškem plandajícím a očima úpěnlivýma. A tak holka nelenila a pádila do nejbližšího obchodu pro kočičí konzervu. Kočka se nadlábla, umyla, mňoukla díky a odkráčela neznámo kam. A druhý den zrovna tak. Prostě, abych to zkrátil, holka za pár dní zorganizovala tým na vykrmení hubené kočky, kočka vypadala trochu méně zoufale, ale co dál? Už se dokonce našla paní, která by si ji odvezla s sebou domů, jenomže se od prodavaček v místním krámku zjistilo, že kočka je máma a má tu někde koťata, asi malinká, protože ještě před pár dny měla bříško pěkně vypouklé. A bylo to. Mámu koťatům nemůžete sebrat, to je jasné. Kde jsou koťata, se vystopovat nepodařilo. Tak kočičí záchranářky udělaly sbírku a alespoň kočičí mámě předplatily v krámku nějaké krmení, ochotné paní prodavačky slíbily plnit misku a případně i další granulky dokoupit ze svého.
S těžkým srdce moje holka i ostatní záchranářky odjížděly po týdnu domů. No a doma to začalo - holka nás muchluje, roní slzy a šeptá: "Jo vy se máte, chlupáči moji, vy nevíte, co je hlad a zima. Cpete se superprémiovým krmením, válíte se v postelích, ale co je venku kočiček, které nemají co jíst, to si neumíte představit. A začíná zima. Co bude s koťaty?" A tak pořád dokola. Dokonce to tak vyčítavě řekla paňochovi, když si dával k večeři řízek, že ten ho málem zabalil a poslal kočičí mámě na Vysočinu. Protože už ale měli na poště zavřeno, jen řekl: "Tak zkus najít nějaký místní útulek."
Hned ráno holka žhavila internet a mobil. Chvíli mluvila, pak s kyselým výrazem zavěsila. A zase volala. Tentokrát paňochovi a pěkně naštvaně: "Tak si představ, útulek může kočku a koťata odchytit jen na žádost obce a tahle obec s nimi nemá smlouvu, takže pro kočičí mámu nemůžou udělat nic. A ani nechtějí, protože by jim tam prý toulavá kočka určitě zanesla infekci. To berou jenom kočky, o jejichž přijetí požádá sám starosta a které si přinesou očkovací průkaz?"
No, a teď Velká kočko raď. A protože asi Velká kočka nebude na internetu, co byste poradili vy? Holka se zatím chystá zavolat těm hodným paním prodavačkám, jak se kočičí mámě daří, a poslat jim balík granulí a kapsiček. Ale co dál?
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?