Ahojda, zdravím všeci kočičáky. Konečně už ta moje dvounohá zasejc normálně sedí, chodí a neheká, jak sem písal minulejc. Ale to to térválo.
Slíbil sem psaní, protože to, jak sem byl statečnej, se muší všeobecně vědít.
Přes zimu jako kůtě jsem byl dérženej doma, ale já nevynechal jedinou příležitost zdrhnout ven, a když né dveřma, tak oknem. Jednou i z l. patra, a to panička skoro infarktila, a když sem následně vyšplhál až nahóru na smrk, bulila a sháněla žebřík. Jako bych neuměl slézt. Pf.
Areálek kolem baráku byl ok. Zahrada, louka. Moje mamka Šuplík se pouštěla i do "zahraničí", a to hlavně, když trucovala, že dvounožka odjela - prý jako na dovolenou - jako by jí s náma neužila dost, a nahradila ji další dvounohá.
Jednou mě panička hledala, ale já měl lepší zábavu. Seděl na mezi a pozoroval nějaké obrovské okřídlené, pištíci tvory. Prej jsem si hrál s rodinkou káňat, prej by mě klidně mohli i odnést. Ale já se nebál, heč. Až pak. Taky kuny u nás bydlely, panička vyšilovala, když se v noci praly. Taky liška s mláďaty bydlela nedaleko. Sousedům odnesla 30 slepic. Já jen jednoho zajíčka.
Zato cizí kocouři, tak ty sem nesnes. Paničká pak ráno třídila chlupy, které jsou moje a které cizí. Ale toho černýho, co byl asi můj táta, tak jsme se báli fšici. I páníčci se zapojili v boji pro němu.
Broušení drápků o cokoli, honění po stromech, brázdění po zádech v bramborách, maskování v jahodách, šplh na udírnu, to vše bylo hodno obdivu. Šak panička vzpomíná, jak sem byl statečnej kocourek, a hlavně pak i v té mé nemoci.
A to je můj příběh.
Teď dvounožku vytáčí moje mamka Šuple, která mě spíš vždycky fackovala a neměla pro mé chytré hry pochopení. Ale hodně jsme se spolu nahonili. Asi ji chybím, a tak musí zastoupit dvounohá. Běhání po půdě a lezení na strom snad nebude zas až tak velkej problém, že.
Budu na ně dohlížet. Slibuji. Váš Čertík z Krkonoš.
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?