Dlouho jsem se neozvala a za tu dobu se u nás stala spousta věcí. Některé jsou veselé, některé ne.
Jak jste si možná všimli v kočkoalbu, tak jsem na jaře dostala novou kamarádku. Prý abych si měla s kým hrát, když jsou páníčkové v práci. Oskar už je starší kocouř a na hraní ho moc neužije. Byla to docela legrace, když to mrně přinesli (no je prý o dva měsíce starší, ale je fakt nějaká mrňavá). Když otevřeli přepravku, tak jsme měli pocit, že je tam stočené klubko hadů. Moc se nás bála a pořád se schovávala a byla moc smutná. Panička říkala, že není divu, když se musela odstěhovat od své bývalé paničky, která jí měla moc ráda a při loučení moc plakala. Katty se dva dni jen schovávala, a když vylezla, tak syčela a vrčela. Panička jí dala mističky, záchůdek i pelíšek a všechny hračky, které si přivezla, do ložnice a nechala jí, aby si pomalinku na nás zvykala a my na ní. Když šli páníčkové do práce, tak Katty zavírali v ložnici, abychom si neublížili. Když přišli domů z práce, tak nás pomalu seznamovali. Trvalo to sice pár dnů, ale teď jsme bezva kámošky a děláme páníčkům samou radost. Z naší malé Katty se vyklubalo pořádné torpédo, které u všeho musí být a všechno komentovat. Panička říká, že jsme jak stádo slonů, co se jí (haha) prohání bytem. Když přijede na návštěvu ségra Elza, tak se stádečko sloníků mírně zdvojnásobí. Katty se u nás velice dobře zabydlela a je dost oprsklá. Potfora, zabrala mi proleženinu na škrabadle, ale co, mám svojí židli u počítače. Když mi ovšem zabere i tu, tak to jsem pěkně naštvaná.
Jinak všechno probíhalo v pohodě až do září. To u nás začalo být nějak neveselo. Omarodil nám náš štěkací kamarád Bertík. Mimochodem s Katty byli velký kámoši, dokonce spolu spali v pelíškách (u páníčka na gauči). V kočkoalbu Katty jsou důkazy. Mockrát chodili s Bertíkem k vetovi, kde dostával další a další prášky. Chudák musel držet přísnou dietu. Žádný pamlsky, žádná šunka a tak, ale dostával vařené masíčko s rýží a zeleninku, občas nějaký piškotek. Po nějaké době začal být zase veselý a hráli jsme si spolu.
Ani jsme si nevšimly a blížily se vánoce. Moc jsem se těšila, pamatuju si to z minulého roku. Jenom jsme nevěděli, jak trávila minulé vánoce Katty. Tak jsme byli zvědaví, co na to bude říkat. Nejdřív jsem jí musela naučit, jak se správně pomáhá paničce s pečením a tak. Šlo jí to skvěle, jen panička nebyla moc nadšená, když místo jedné pomocnice měla dvě. No aspoň bylo cukroví rozmanitější co se týče našich příspěvků. Před vánocemi Bertík a Oskar odjeli na prázdniny na chalupu, aby mohli lítat venku. Nevím sice, co je to chalupa, ale venku jsem byla dvakrát a ani jednou se mi tam nelíbilo. Katty se venku taky nelíbí, když ji vzala panička ven, tak jí vylezla strachy až za krk. Panička pak vypadala jak indián na válečný stezce. Katty si jí pěkně podepsala. No a k těm vánocům, přišel den, kdy zase vytáhli to zvláštní střapaté šplhadlo a věšeli na něj lesklý míčky. Ještě ten den začal páníček připravovat rybičky. Kočičáci, to vám bylo něco. Tam jsem Katty nechtěla pustit a byla jsem první ve frontě na pomocníka (to víte, jak se jedná o jídlo, tak neznám bratra, teda sestru). Nakonec jsme dostali každá pořádnou porci za to, že jsme tak krásně pomáhaly a vůbec nikde nepřekáželi (haha). Pod tím šplhadlem jsme měli spoustu dárečků a dobrůtek. Taky jseme dostaly velký pytel moc dobrých granulí. Panička říkala, že když do nás cpe obyčejné konzervy, tak ať máme alespoň kvalitní granulky.
Po vánocích se kluci vrátili z prázdnin a měli jsme si co povídat. Všechno bylo moc fajn. Jenže pak Bertík zase začal marodit, ale tentokrát to bylo horší a vůbec se to nelepšilo. Spousty vyšetření a nic. Naše paní vetka už si nevěděla rady, tak se radila s dalšíma vetkama a zkoušely, co se dalo, aby mu pomohly. Bertík moc bojoval, ale bohužel začátkem února svůj boj už nezvládl. Jestli mají pejsci svůj duhový most jako my kočičáci, nevím, ale určitě mají taky takové místečko, kde je jim dobře, mají tam samé psí dobrůtky, nic je nebolí a pozorují nás a dávají na nás pozor. Páníčci byli moc smutní a my taky. Oskar, se kterým vyrůstali společně, Berta ještě občas hledá. Já s Katty jsme ho taky hledaly, ale teď už víme, že nepřijde, ale víme, že na toho našeho uštěkance nikdy nezapomeneme. Panička říká, že nám pořídí do vyrovnání stavu čtyřnohých obyvatel nějakou kočičku. Tak jsme na to zvědaví, co vymyslí.
Tak zatím ahojky a příště snad už samé lepší zprávy.
Vaše Líza a Katty
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?