Tak nevím, říkají psí život, ale ten můj, kočičí je fakt někdy na pováženou...
Pokud jsme byli s páníky sami tři, bylo to super. Dostal jsem najíst, kdy jsem chtěl, ven mne pouštěli taky na zamňouknutí, paniččina a někdy i páníkova náruč, kdykoliv jsem chtěl, prostě prímo bájo. Pak jsme se přestěhovali do svého, což bylo ještě lepší, mít svůj domek, to se nepoštěstí jen tak každé kočce. Jenže jsme tak v pohodě žili jen necelé dva roky. Pak se k nám nastěhovala Káťa, kterou jsem teda toleroval, ale proháněl ji faldy, ale co bylo nejhorší, k ní patřila tři koťata. A to, co vám mám povídat, bylo nad moje celkem pevné nervy. Rachot všude, ti prdísci by si chtěli furt hrát, no tedy nic moc. Tak jsem protestoval, jak umím, dvakrát jsem označkoval doma svoje území. Ovšem, průměr dvě značkování za tři měsíce, kdy od nás demoliční trojka odešla, je celkem hodně toleranční, nemyslíte?
S Káčou to pak bylo taky fajn, jen nám bylo podivné, že naše panička pořád kynula a kynula a pak asi nakynula moc, protože na 5 dní zmizla. Asi byla na nějaké dietě, protože se nám pak vrátila o poznání hubenější. Ten čas jsme museli vydržet s páníkem, což bylo o nervy, protože on je Drsoň. Skoro. Panička nás každý večer volala, přemlouvala, ať jdeme spinkat domů do tepla, lákala na salámek... A to najednou přestalo. Jen se otevřely dveře, Drsoň zavolal čičí a čekal. Pokud se nic do minuty nedělo, spali jsme venku. Je fakt, že stačila jedna taková chladnější noc a už jsem na Drsoně čekal u branky, až přijde z práce a pak za ním valil domů. A pak jsme ještě nesměli doma kakat, protože to našeho Drsoně pak (no, napíšeme, jak to je) nadavovalo (takže to takový Drsoň zase nebude) a prostě nás neúprosně na to tentononc vypouštěl ven.
To jsme měli radost, všichni, když se panička zase objevila. Jenže co to? Přinesla s sebou nějaké hodně divné kotě, které celkem dost často plakalo a kníkalo. Káťa byla v klidu, jen když bylo moc zle, tak utíkala ven, asi byla ještě zvyklá od svých dětí na rachot. A já jsem zase protestoval. Vyčíhnul jsem si chvilku, když panička dávala tomu mrněti mlíčko, a hup na linku a co tam bylo, bylo moje. Samozřejmě, panička křičet nemohla, aby nepolekala mrně, a házet něčím už vůbec ne, aby netrefila okno a tak. :-)
Pak se to trošku zklidnilo a byl relativně klid. Mrně leželo tuhle a já támhle, pohodička. Až začalo válet sudy, lehce jsem před ním utekl. Až začalo chodit po čtyřech jako my, lehce jsem vyhupsl na židli nebo sedačku a byl v bezpečí. Až si stouplo a dosáhlo na sedačku, spával jsem v patře v pokoji. Jenže nakonec mrně zvládlo i schody a já jsem prostě chudák. Jediné místo, kde se za mnou nedostane, je linka, jenže to mi není tolerováno... Ale jo, jednu schovávačku mám, za sedačkou, tak mě sice prcek (teď už to není mrně) vidí, ale nedostane se za mnou.
A od té doby, co už umí přemýšlet a mluvit, jsem chudák dvojnásob. Samé kokiko na, kokiko papat, kokiko poď. Už jsem úplně ukokikovaný. Takže u nás to někdy vypadá, že jednou dostane jídlo prcek, jednou já, jednou prcek, jednou já... Takže když nad tím tak uvažuju, není to nejhorší život. A stejně ho mám, prcka rád, jen na to hraní mne neužije.
A tak bych to shrnul, není to psí život, ale prostě kočičí.
Mějte se fajn, kočičáci i dvounozí, a příště nashle, Albert.
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?