Nejkrásnější dny mého života na vaší planetě

Milí MK-účastníci dvou- i čtyřnozí,

jsem již delší dobu za Duhovým mostem. To ale neznamená, že my zde jsme od vás zcela odříznuti. Neustále přicházejí k nám další a další (bohužel!), na které vy se smutkem v duši vzpomínáte a kteří vám moc chybí. Kromě toho - mnozí z vás to občas cítí - máme stálé imaginární spojení a nikdo nás nikdy opravdu nerozdělí.
Dnes bych chtěl poděkovat Mami, Papi i Paschovi za vše, čím mi zpříjemnili těch ještě zbývajících pár měsíců života.

Začalo to tím, že mne někdo jednoduše vyhodil na okraji města. Asi jsem omrzel nebo co, nevím. Paní, co nosí noviny do toho nízkého domu u lesa, vyprávěla, že jsem měl zpočátku kolem krku obojek, ale ten jsem časem ztratil. Pán z toho domu měl dvě kočky, krmil je venku.
Občas jsem se k nim přidružil, ony mne klidně nechaly, ale on mne odháněl. Za nějakou dobu mu jednu kočenu přejeli (jezdí se tudy do jedné hospody, ale frekvence není tak velká). "Novinová" paní mu říkala, ať si nechá k jeho kočce mne, že vycházime spolu dobře, ale nechtěl.

Jednoho dne jsem uviděl člověka, který mi byl sympatický, tak jsem zůstal sedět u cesty a neutekl jako jindy. Ten se zastavil a promluvil na mne, lidsky a "lidskou kočičinou". Běžel jsem k němu, nechal jsem se se pohladit. A tak to bylo skoro denně, když nepršelo, on totiž chodil na cca 2 hodiny do lesa. Za pár dní zjistil, že nepatřím tomu chlapíkovi, a protože jsem pořád mňoukal, uhodl, že mám asi hlad. Vyprávěl to kolegyni v kanceláři a ta mi donesla papání ke stodole. Vyprázdnil jsem obě misky než se stačila rozhlédnout. Někdy chodila ráno taky do lesa a vždy něco přinesla. Čekával jsem u schodů (z balkonu jsou vidět), vzala mne do náruče a nesla ke stodole. Po chvíli jsem skočil na zem a vzal to zkratkou přes trávník. A tak to běželo několik týdnů. Někdy jsem s nimi šel až ke vchodu do domu a chtěl jsem jít dovnitř.

V očekávání podzimu a zimy se radili, co se mnou. K sobě mne vzít nemohli, protože jednak se nalezená zvířata musí odevzdat do útulku, a taky měli strach, že kdybych byl nemocný, mohl by se nakazit Pascha, a kuličky jsem měl taky. Byla tedy jediná možnost - útulek (neměl jsem ani tetování, ani čip). Když mne odchytli do přepravky (bránil jsem se zubydrápy, jinak jsem je nikdy nekousnul ani nedrápnul), ona plakala, on byl taky smutný. Tam jim řekli, že napřed půjdu do karantény, potom ušmiknou kuličky. Vyjednali si, že až to bude vyřízeno, navštíví mne (dostali termín).

Přijeli, ale ke mně nemohli, byla průjmová epidemie. Takže za další 2 týdny. Přijeli a to samé. Při třetí návštěvě jsem byl v místnosti s asi 15 kočkama. Volali mne jménem, hned jsem je poznal, skočil jí do náručí a oba jsme se rozplývali štěstím. Potom návštěva skončila, slíbili, že zase brzy přijdou. V kanceláři si mne nechali rezervovat. Potom ještě několikrát přijeli, většinou jsem byl venku ve voliéře, ale už mne ani nemuseli volat, věděl jsem vždy, že přijdou a už jsem čekal. Po čtvrté návštěvě vyřídili papíry, zaplatili 90 €, něco do kasičky a hurá domů - mám teď domov!

S Paschou to nebylo tak jednoduché - ty potvory hormony byly pro jeho čich ještě trochu akční. Několikrát jsme po sobě (tedy spíše on po mně) vyjeli, ale relativně brzy se to uklidnilo, koupili to elektrické sedativum.

Další dny a měsíce probíhaly ke všeobecné spokojenosti, Mami byla šťastná dojetím, když jsem jí vyskočil na klín.
Ke konci roku (v zimě) se mi začalo dařit špatně. Tvořila se mi voda v bříšku, bolelo to, málo jsem jedl a hubnul. Doktor nechal udělat krevní "veletest" a nedal žádnou naději. Zjistili nadprodukci imunních látek - možná příčina buď špatně sterilně provedená kastrace, ty dvě epidemie nebo všechno dohromady. Mami a Papi byli nešťastní, i Pascha cítil, že není něco v pořádku. Snažili se mi různými léky a výživnými pastami pomoci, bránil jsem se, hrůza.
Na poslední návštěvě veteriny (pátek) řekl doktor, ať ještě víkend strávíme spolu (dal mi nějaké palliativum) a v pondělí mne zbaví utrpení. Jaký to byl víkend, je jasné. Tušil jsem, že se budu muset rozloučit navždy, a volal jsem Mami, kdykoliv se vzdálila. Nakonec jen ležela se mnou na posteli a hladila mne. Sebral jsem se tak daleko, že jsem vstal a šel na záchůdek v koupelně. Mami mne tam posadila, vyčůral jsem se, ale nemohl vylézt. Vyndala mne, sedla si se mnou na klíně na předložku a hladila mne. Začal jsem hlasitěji dýchat až jsem vydechl naposledy.

S Paschou jsme měli málo času stát se velkými kamarády. Zpočátku nechtěl on, potom to docela šlo, ke konci jsem cítil, že slábnu a neměl jsem sílu se s ním tolik kočkovat.
Přesto jsme se dost sblížili (fotky na postelích) a Pascha mne ještě potom dlouho hledal. Vím, že na mne hodně vzpomínají, já taky nezapomenu. Přeji Mami a Papi, aby ten nový kocourek dělal všem radost a stal se Paschovi dobrým kamarádem. Váš vděčný E. T. Alien

P. S. Vložíme pár obrázků do galerie, zbytek do alba.


Tímto způsobem jsem se dozvěděl, že můj krátkodobý přítel
Pascha dostal nového kamaráda.

Sdílejte!  |  O sdílení

14 komentářů

Reklama
Reklama