...tak jsem se zase jednou po dlouhé době vloudila k Merlinkovi do deníčku. Flákáme to všichni tři, ale není tolik zážitků, nálada nebo energie a času ještě míň. S tímhle se s vámi ale podělit musím. Odjela jsem si takhle včera na návštěvu ke kamarádce a kluky nechala doma přes noc samotný. Nerada to dělám, vím, že mě čekají a nechápou, kde jsem, ale o to šťastnější bývá shledání. O to víc mi pak dávají najevo svou lásku, a tak je vlastně někdy dobrý vypadnout... všichni si pak "uvědomíme" jak moc se máme rádi :-). Celý ten včerejší den byl takový zvláštní. Než jsem vůbec vyjela z Prahy, byla jsem svědkem dopravní nehody. Auto přede mnou jelo na zelenou, sotva stihlo vjet do křižovatky a zleva ho sestřelilo jiné auto. Naštěstí oba řidiči pouze v šoku, paní zmatená, zda skutečně jela na zelenou (jela). Po ujištění, že je v pořádku a že tam nemusím čekat, jsem tedy pokračovala dál. Celou cestu jsem přemýšlela o tom, co mi tento zážitek měl říct. Pak jsem dorazila na místo a strávila velmi příjemný den s kamarádkou. Daly jsme si do nosu - buřtíky jsem neměla už minimáně rok, k tomu dobré vínko. Když se sešeřilo, šly jsme nakrmit sousedům králíky a tam se to stalo. Na košíku se senem 3 maličkatá koťátka. Já jako správná kočičí máma, králící nekrálíci, hned jsem šla na ně. Černobílé koťátko mě vyprskalo, zrzounek utekl a na seně zůstala ležet krásná želvinka, nechala se pomazlit, pochovat a to byla ta zásadní chyba!! Než kámoška obstarala všechny králíky, já si hrála s prťískama, moc na sebe nenechala sáhnout (kromě želvinky samozřejmě), ale se stéblem trávy si hrát je přece taková prča. Dokrmeno, jdeme. Jo, jdeme... ale s náma všechna 3 koťátka, jedno větší kotě a máma. Proč jdou s náma, nechci, aby tu chodila po ulici. Druhý soused má psa, hladového chudáka, který už prý jedno kotě zakousl. Co když mu tam vlezou? Kámoška mě uklidňovala, že se nemusím bát, že oni chodí na ulici a psovi se většinou vyhýbají... No co vám budu povídat, neměla jsem z toho dobrý pocit. Vyčítala jsem si, že je to moje chyba, že teď jdou s náma a co když se jim něco stane. No co už, nezbývalo mi, než věřit, že se vrátí domů a že je nenapadne zkoumat neprobádané území psa. Když jsme dokoukaly s kamarádkou film, šly jsme si ještě sednout ven dopít vínko a pokecat. Co myslíte, že tam vidím? Po zahradě se nám motá černobílé kotě a želvinka. Po chvíli slyším mňoukat mamku... černobílej maže za mamkou, želvinka nic. Želvinka loví můry, motá se mi pod nohama a vrní a vrní. Na domluvy, že ho volá máma, neslyší. Kdepak, to kotě tě miluje, říká kámoška. Musíš si ho vzít domů... ráda bych, ale nemůžu. Dvě hodiny jsem bojovala s kotěcí láskou. Prakticky se ode mě nechtělo hnout... až mi usnulo na klíně. Maličkatej drobeček. Stejně maličkatej, jako byl Merlinek, když jsem si ho přivezla domů... BOŽE, byl to boj... těžký vnitřní... nevím, jestli se dá říct, že jsem ho vyhrála, nebo prohrála... Pomazlené, uvrněné koťátko jsem nakonec odnesla zpět k sousedům na zahradu, prostrčila plotem... naštěstí mazalo do stodoly za ostatníma a k mámě, ale i tak mi to rvalo srdce. Zlomila jsem ho nám oběma. Vybralo si mě a já mu nemohla splnit jeho přání. Je mi smutno, ale věřím, že až přijde správný čas, současní páníci mu najdou rodinu, která ho bude milovat...
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?