Nedělní smutná událost mě donutila sáhnout velmi hluboko do svých vzpomínek a trošku je oprášit. Nebyla jsem vždycky kočičí. Milovala jsem a miluju zvířátka prakticky všech druhů vyjma těch hmyzích a pavoučích apod :-). Nicméně nebyla jsem vyhraněná žádným kožíškem. To se změnilo ve chvíli, kdy jsem se jedné noci probudila s divným pocitem, že mi něco objímá nohu. To něco byl Pásek. Pásek, kocouř asociál. Všechny návštěvy se ho bály, i já z něj měla respekt. Jak on uměl pouštět hrůzu, jeho temné hučení vám dokázalo postavit všechny chlupy do pozoru, i ty, které jste neměli. Nedej bože, když sis neuklidila boty do botníku, nechala někde válet kus oblečení. Takové chyby byly Páskem okamžitě trestány, hlavně ho u toho nenachytat. A stačila jen vteřinka, vždycky neuklizenou věc zvládl obstojně počůrat. První dva roky jsem si netroufla na něj skoro promluvit, natož ho pohladit, odpovědí bylo jeho zahučení a zlý pohled. Možná mě po dvou letech spolubydlení vzal za svou. Když jeho páník nebyl doma, byla jsem to já, kdo mu dával žrát a ke komu se mohl jít přitulit. Né, že bych kdy čekala, že přijde!! On, který miloval jen toho svého kluka. Ale pak jsem se v noci probudila s tím divným pocitem... Od těch dob bylo všechno jinak. Pásek chodil spát celý týden každou noc ke mně do pokoje, do mé postele. Jeho páník ho hledal po bytě, ještě se nestalo, že by spal jinde. Byla jsem šťastná, hřál mě ten pocit, že přišel zrovna Pásek, a ještě mi dal přednost před jeho milovaným. Za cca 5 let, kdy jsem s Páskem sdílela domácnost, se stalo samozřejmostí, že si ke mně přišel lehnout, když jsem se dívala na TV, nebo šla prostě spát. Nechal se hladit a mazlit, cucal si u toho pacičku, jako miminko cucá maminčin cecík, a děsně u toho mlaskal. I vrnět uměl. Když mi dovolil být jednou z jeho nejbližších, poznala jsem, že veškerá hrůza, kterou dokázal pouštět, je jen jeho obrana. Vždyť to tak máme i my, lidi. Bylo to takové jeho bububu. Cizí se nechal zastrašit. Ano, uměl bojovat a zle poškrábat či pokousat... však by páníkovi jizvy mohly vyprávět. Měl důvod, bojoval o život... tedy... myslel si, že bojuje o život. Jedna špatná veterinářka v něm zanechala zlou vzpomínku, kterou si spojil s přepravkou, a tak každé očkování byl boj o život... jeho i páníkův. Dostat Páska do přepravky musela být akce typu kulový blesk, jinak se změnila v drama. Při vyšetření si na něj veterinář bral vysoké rukavice a sestřičky se ho bály. Pokaždé jsme museli vysvětlovat, že takhle se doma normálně nechová, že má prostě jen strach, a tak se brání. Miloval mě skoro stejně moc jako páníka. V den, kdy padlo rozhodnutí, že se odstěhuju... bylo naprosto jasné... že domácnost bude bohatší o jeden chlupatý kožíšek. Jinak to nemohlo být. Na počest Páska jsem měla jasno, že musí být bílý! Pásek Merlinka sice nikdy nepřijal, protože naše občasné návštěvy nedávaly dost času a prostoru. Navíc Pásek už byl starý pán, zatímco Merlinek drzej nevycválanec. Pásek chtěl svůj klid, Merlinek si chtěl hrát. Ani mě si už pak nepamatoval a zase na mě pouštěl hrůzu, když jsem jednou za čas přišla na kafe nebo se o něj a o kočičku Prcku postarat. Ale já vím svý... chvíli jsem patřila do jeho života a za tu chvíli jsem šťastná... díky Pásku :-*
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?