Ehmmm, kde jsem to jen posledně přestal... Jasně, už vím!!! Může za to panička!!! Díky její radě si všechno poctivě drapu. Pak toho mám tolik, že nevim, kde všude jsem to nadrapal. A už vůbec nevim, jestli to všechno ještě najdu... :-(
Sláva!!!!! Proběhl jsem celý dům a zahradu a nějaké zápisky jsem našel:-):-). Jeden byl o tom, jak mi Karina oplatila návštěvu. V závěru jsem uvažoval, že se budu muset k sousedům dojít zeptat, jestli jí k nám budou pouštět častěji, ale to už jsem vám psal. Chcete znát pokračování a další příběhy? Jo? Tak poslouchejte:
Jednou navečer, když jsem se dožadoval ještě jednoho puštění ven a panička svolila, že jen na chvíli, jsem se vypravil k sousedům. Díru v plotě nezadělali, prosmekl jsem se raz dva. Ale co to? Kdybych to byl věděl, tak bych sem nelezl. Co jen se mnou bude? Najednou slyším paničku, jak mě volá. Přišlo jí divné, že jsem s vrkáním hned nepřiběhl, jak mám ve zvyku. A protože se začalo rychle stmívat, tak se oblékla, vzala baterku a šla mě hledat. Hledala, volala, okruh hledání stále rozšiřovala a nic. Její hlas se stále vzdaloval. Kam to jdeš? Tam přece vůůůbec nikdy nechodím!!! Vrať se! Prosíííím... :-( :-( Nakonec se vrátila a napadlo ji osobně důkladně prolézt husté křoví, které máme u plotu k sousedům. A po chvíli hledání se jí naskytla následující scéna. Já u sousedů těsně za plotem připlácnutý k zemi, nade mnou rozkročená Karina, která mě držela natolik v šachu, že jsem se neodvážil ani pípnout. Jak rád jsem paničku zase viděl!!! :-) :-) Zvlášť když Karinu zahnala jedním slovem a mě vytáhla mezerou pod plotem zpět. S domlouváním jsem byl nesen domů, kde jsem se nabaštil a zapadl do hajan:-).
Výlety k horním sousedům mám vyřešeny, teď pro změnu chodím rád k sousedům přes ulici. Vyhřívám se tam občas na zídce a provokuji přitom jejich psa Maxe. To mi poradil Fousek, že je to daleko větší zábava, protože Karina je na volno, kdežto Max je převážně uvázaný. Navíc se tam mazlím se sousedkou. Mají teď u nich mojí nevlastní mladší ségru. V kočkoalbu mám pár fotek, když jsme se na ni šli poprvé podívat. Doma jsem nadšeně nasedl do košíku, čekal nějaké dobrodrůžo a ono se z toho vyklubalo tohle!!! Vrčel jsem na ni a vůbec se choval dle mínění paničky nepěkně. Mrně si ze mě nic nedělalo. Zato sousedka mě chtěla pochovat. To uhodla! Jasně, že jsem nechtěl! Eště jsem se jí při tom podepsal na tváři, a tak jsme šli velice brzy domů. Chi chi.
Rád doprovázím, když chodí ráno děti do školy. Motám se jim kolem nohou, nechám se hladit, vrním a běžím s nimi naší ulicí směrem k zastávce MHD. Dlouho mi to vycházelo a byla to fajn zábava, ale jednoho dne se panička dozvěděla, že díky mě brzy bude mít školní autobus zpoždění... Málem jí vomejvali, když slyšela nejen o tom doprovázení, ale i o tom, jak už několik dní ráno zastavuji dopravu a všichni trpělivě čekají, až se uráčím zmizet z prostředku silnice. Moc aut tu nejezdí, všichni včetně řidičů MHD mě znají, ale to prý nic nemění na faktu, že je to velmi nebezpečná zábava. Od té doby panička stává dřív, aby mě nechala proběhnout venku, zavčasu jsem odlapen a natvrdo zavřen doma.
Na své doprovázení jsem dojel ještě jednou. Panička s klukem šli tuhle navečer pro něco sousedům. Já lítal po zahradě, ale když jsem je zblejsknul, hurá za nimi. Marně mě zaháněli, chytit jsem se nenechal a metelil za nimi. Panička je ale mazaná. Počíhala si na mě a šup, už mě měla. Já zprvu nic zlého netuše jsem se tulil a vrněl, než jsem zjistil, že nejdeme domů, ale k sousedům. Ježiš, zase ségra!!! Zase na mě kouká jako péro z gauče a já ji na oplátku předvádím veškerou škálu zvuků, co na mně praktikuje Fousek. Přidal jsem i syčení. Jó, to jsem si dal! To drzé mrně začalo syčet a sekat packou a jak! Navíc začala dorážet. To se mi vůbec nelíbilo. Panička jen utrousila, že alespoň vidím, jaké to je, když doma otravuji Fouska. Pak to ségru ale přestalo bavit, přestala si mě všímat a šla si hrát. Hrát!?! Beze mě? Tyhle hračky neznám, to doma nemáme. Šel jsem za ní a hráli jsme si na schovávanou. Ona zaběhla za linku a lišácky na mě vykoukla hned tady, hned tam. Já běhal jako magor od díry k díře, kde vykoukne. Sousedka se pak smála, že k nim od teď určitě budu chodit s cedulí na krku, že si chci jít hrát s Mícou (původně se jmenovala Linda, ale to se blbě říkalo, tak je z ní obyčejná Míca). No proč ne? Zábavy venku s přibývajícím chladným počasím ubývá, řemeslníci už nechodí, panička už nedělá díry v zemi (při tom jsem jí hrozně rád pomáhal – buď jsem díry zvětšoval nebo do nich hrnul hlínu, a nejlepší byla hra s těmi košíčky, co do nich dávala cibulky. Se prý na jaře bude určitě divit, co kde vyleze, když jsem tak vydatně pomáhal. Původně pečlivě roztříděné cibule vzaly totálně za své po mých nájezdech. No, nebude to alespoň nuda. Může se těšit celou zimu, jaké barevné palety kytek jsem jí namíchal.
V prosinci se u nás doma postupně začaly objevovat věci, které jsem dosud neznal. Objevil jsem kouzlo mašliček, papírků, oříšků a jiných drobností, s kterými se dá báječně hrát. Pravda, leccos z toho mi panička sebrala, že to není pro kocourky. Taková drzost! Jednoho dne se u nás objevilo cosi ve vaně. Fousek jako starý mazák mi vysvětlil, že je to kapr a že je s ním legrace a vše mi názorně ukázal. Nejdřív jsem se ho bál. Pak jsem ale zjistil, že není čeho, a pacičkou jsem se ho snažil ulovit. My si užili a kapr taky. Skákal ve vaně jak pominutý, asi 10x mu museli dopouštět vodu a vytírat celou prádelnu. Asistovali jsme s Fouskem při jeho zabíjení a vysloužili si odměnu. Mňam!!!
Moje první vánoce byly fajn:-). Skoro celé jsem je prospal. K údivu obsluh mě absolutně nezajímal stromeček a ozdoby. Zato následné řádění v papírech a dárkových taškách při vybalování dárků jsem si užil dost a dost. Dokonce jsem si našel úplně sám i svoje dárky:-).
Po vánocích napadl venku sníh a pro mě se otevřely další možnosti, jak trávit volný čas venku. Konečně jsem našel řádné využití pro ty hadry, kterými na podzim panička obalovala stromky. Jsou z nich báječné pelíšky a pozorovatelny. Číhám v nich na ptáčky. Místo, aby mě panička pochválila, jak jsem vynalézavý, tak jsem dostal kázání na téma jaký jsem lupič zlobivý. Tsss!!! Náhodou já jsem strááášně hodný kocourek!
A co závěrem???? Naše vztahy s Fouskem se o hodně zlepšily. Já se snažím Fouska zbytečně neprovokovat a nehonit, protože jsem zjistil, že ho stejně ještě nechytím... Navíc Fousek umí spoustu užitečných věcí. Taky pořádně vřískat, jen když naznačím, že bych ho chtěl honit. V tu ránu je kolem někdo z rodiny, on je utěšován a já poslouchám domluvy, že to vůbec není pěkné zlobit Fouska... Když máme oba lepší chvilky, vydržíme být i v jedné místnosti a nekočkovat se. Nejvíc nás sbližuje asi jídlo a mazlení, kterého se nám oběma dostává ve vrchovaté míře.
Pááá kočičáci, letím ven, vylítat se ve sněhu. Má prý přijít obleva.
Foto: Názorná ukázka drápání deníčku.
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?