Kocouřův všední život

Milý deníčku, mám já to život. Maminka se každý den dívá na počítač a já koukám, co legrace zažívají kočičáři, když jsou dva. Já se tu opravdu nemám s kým prát. Tedy s někým, kdo by měl mé rozměry. Maminka má všechny končetiny jako by prošla ostružinami. To je z mého lovu. Mne totiž nebaví lovit myšky. Já raději něco skutečného. Taková noha, která kráčí bytem... Panečku, to je ono! Vyskočím, lapnu kotník a už se zakusuji. Noha ale kráčí dál. Ta, která byla před chvíli vzadu (to je přesně ta, do které jsem se zahryz) se pomalu přesouvá dopředu. Plápolám jako fangle, ale držím se a nepouštím. A už je ta noha zase vzadu. Pak zase letím dopředu. To je prima. Raději se ještě víc chytím a pevněji zakousnu. Ale ouha! Maminka si sedá a nohy se snaží ukrýt. Povedlo se. (Tedy mamince, bohužel.) Já sedím a koukám, jak se nohy ukrývají. Ještě však vidím místečko k zakousnutí. Hup nahoru a koušu stehno. Pak jsem zakryt dekou a je konec. Lovená kořist je volná.
Jindy to zkouším útokem na ruce. Nechám se honit, doběhnu na postel a tam číhám. Maminka mě chce pohladit, ale já už zasekávám „drápy“ do ruky a hryžu. Maminka se směje. Stále mi připomíná tu moji muší váhu. Prý se svými 4 kily zvítězit nemohu. Tak se nechám pohladit a je konec lovu.
Docela mě to mrzí. Rád bych se popral s někým, kdo je mi alespoň trochu podobný. Proto jsem se nedávno pokusil o únik. Ještě si deníčku pamatuješ, jak maminka provedla rekonstrukci mého zmizení? Tak jsem se vytratil stejně jako minule. Zahrádka je teď zarostlá, proto jsem mohl zmizet jako blesk. Maminka však byla bdělá a rychle za mnou vyběhla. Kdyby nebyla ta díra zakrytá mřížkou s kytkami, určitě bych se zase vydal nějaký průzkum.
Ale maminka byla příliš rychlá. Proběhl jsem zpátky do zahrádky, šup po schodech nahoru. S utíkáním je prý konec. Už zase jenom vodítko.
Jaffa se má. Má Haničku, koťata a ještě k tomu letní byt. Ach jo! Lehnu si do křesla a nechám si zdát o svém vymyšleném bráškovi. Bude se jmenovat Monte Christo, hrabě z krabice od banánů. Sladké sny.