Změnil jsem názor. S holkama se peru. Zvlášť s takovejma, co kolem mě lítaji tryskem, podbíhají mi mezi tlapkama, loví mi ocásek a snaží se mi příležitostně ukousnout zadní tlapy.
Kotě není žádnej Mikeš. I dvounohý došlo, že kočičí dračice se nemůže jmenovat Mikeš, a přejmenovala kotě na Elsu. Nejdřív dlouze váhala, jestli si kotě zvykne na jiný jméno, ale nakonec došla k názoru, že kdyby se měl každej jmenovat podle toho, na co slyší, musel bych prej já bejt „Přinesla jsem šunčičku“ nebo „Dáš si kousek kuřecího?“.
S Elsou můj život nabyl nových rozměrů. Dvounohá ovšem tvrdí, že nových rozměrů brzo nabudu i já, jestli se budu cpát Elsinýma granulema. Já se jima ale necpu. Dávám si je jenom jako zákusek po těch svejch. A vůbec, dvounohý do toho nic není. Máme s Elsou takovou domluvu. Pokládám vyloženě za podraz, že dvounohá mi už několikrát znemožnila naplnit svou část dohody (a bříška), když mě od Elsiných granulí vyhodila se slovy: „Zase si jdeš pro výpalný, co?“
Elsa má ke mně naštěstí respekt. Všimla si, kdo je tady šéf. Obdivuje mě bezvýhradně a ve všem mě napodobuje. Děsně se vtírá. Já jsem dobrák od kosti (byl bych i dobrák od kuřecích jatýrek, kdyby dvounohá občas přimhouřila oko a nechala mě povečeřet něco vhodnýho), takže jí toleruju. Vlastně mě vůbec nepřekvapuje, že mě Elsa tak zbožňuje. Skromně přiznávám, že jsem nejbáječnější ze všech kocourů, co znám. A že se znám hodně dobře. To dvounohá se někdy ani nezná, když jí s Elsou překvapíme doma nějaký překvápko. Já ovšem nemůžu za to, že si doma zapomněla svačinu v podobě chleba se sýrem, a Elsa zase nemůže za to, že chleba drobí.
S Elsou jsem byl už i na venkově. Tam mi patří úplně všechno, a kdyby se ke mně tamní kocour Muff nechoval žárlivě a drze, patřil by mi taky. Takhle mu nechávám jenom to, co si podepíše, a protože je to starej grafoman, jsou velký dvounohý z toho našeho rozdělování majetku občas kapánek nesví. Elsa je ale ještě mládě, takže se na venkově děsně bála. Měla asi obavy, že to tam nemám tak zmáknutý jako ve svý pražský domácnosti, což je ale velkej omyl. Uznávám, že mi na venkově zakazujou drápat nábytek a občas mě odmítaji pouštět ven a domů a ven a domů a ven a domů víc než třikrát během noci, to ale přisuzuju nevychovanosti dvounohejch a ne nedostatku svýho charismatu.
Zkrátka když dvounohá pustila Elsu ven, začala Elsa kníkat a hnedka se schovala do kolny za starý harampádí. Kolna i harampádí jsou pochopitelně moje, i když na některejch kusech je napsáno „Muffovo“ hodně smrdutym inkoustem. Elsa se teda schovala a kníkala a kníkala, a pak už kníkala i panička a volala na Elsu, aby se nebála a vylezla, že jí pomazlí, což Elsu vyděsilo k smrti a začala ječet ještě víc. Byl jsem zrovna na druhý straně zahrady, ale ten řev mě donutil ihned zasáhnout.
Přiklusal jsem do kolny a hned jsem začal na Elsu volat svým hlubokým hlasem, kde se jako nachází a ať vyleze, že je to venku pohoda. „Nééé-věěě-řííím!“ odpovídala mi žalostně Elsa, zatímco dvounohá vyklidila pole a sledovala nás zpovzdálí. Začal jsem na Elsu vrkat a vrukat, aby pochopila, že venku je bezpečno. Konečně se rozhodla vystrčit hlavu. Hned jsem jí očuchal a počkal, až vyleze celá, a pak jsem jí ještě chvíli domlouval. Elsa uznala, že vedle mě se bát nemusí, začala vrnět a otírat se o mě a dokonce šla se mnou na chvíli ven.
Dvounohá prohlásila, že jsem adoptivní kočičí máma, což mě urazilo, a zbytek dne jsem se neukázal.
S holkama jsou prostě pořád starosti. Ze všeho jsou vyplašený a nemaj žádnej smysl pro orientaci. Ještě že jsem kluk a rozumím světu.
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?