U nás doma se občas dějí věci, které se mi úplně nezamlouvají. Naposledy to bylo očkování. Ještě než mě Velká odpoledne nasoukala do přepravky, nasoukala do ní už ráno Megí. Až do 11 hodiny jsem nezaregistroval, jestli je nebo není Megí doma. Byl jsem po snídani, tak jsem si potřeboval odpočinout. Jednoho to zmůže ;-). Po jedenácté mi začalo být divné, že se mě nikdo nesnaží dostat z pozorovatelny, nikdo mě nekouše do ocasu a nikdo se nedobývá do skříně. Tak jo, tak já teda slezu a začnu provokovat jako první. Prošel jsem byt, mňoukám, volám a nic. Tak ona si dává na čas, jo? Přemlouvat se chce nechat, no jo ženská... Ok ještě chvíli budu volat a hledat. Když jsem prolezl všechny Megíiny schovky a Megí nenašel, řekl jsem si, že na ni prdím a půjdu za Velkou. Ta dneska nešla do práce a byla mi k dispozici. Lidičky, já se vám mazlil jako už dlouho ne. To byla paráda mít ji jenom pro sebe. Teda, abych ji měl jen pro sebe, tak jsem ještě musel zalehnout noťas a mobil. Bylo to trošku náročné, ještě, že se umím, tak rozvalovat a vyvalovat :-). Velká byla blahem bez sebe, jaký jsem mazlík, a pojala podezření, že jsem Meginku vlastně vůbec nehledal, ale jen se ujišťoval, že už je opravdu pryč, nejlépe na furt. K tomu se nechci nijak vyjadřovat ;-).
Odpoledne Velká nasoukala do přepravky i mě. Trošku jsem hysterčil, jako vždy. Celou cestu k doktorovi i tam jsem poslouchal, jak je Meginka šikovnější než já, protože byla v přepravce zticha a nééé jako já, co řvu jak tur.
Doktor mě pěkně pomazlil, říkal, jak jsem krásnej, pak ještě něco, a pak, že jsem krásnej a mezitím jsem dostal injekci. Ani jsem neměl čas zaprotestovat.
Když jsme odcházeli od doktora, už jsme neměli jen přepravku s mojí maličkostí, ale ještě jednu. Divně voněla, spíš mi smrděla. Doma jí Velká položila v obýváku. Dodal jsem si odvahu a šel jí okouknout. Ten zápach se mi nelíbil. Chodil jsem okolo a syčel, vrčel. Holky byly překvapené, že na Meginku syčím. Jenže já necítil Megí, jen nějakou densif... desinfekci, jo, to je to slovo. Večer kolem osmé hodiny Meginka vylezla. To už jsem jí poznal, olízal jí ouška a koukal, jak se ta malá motá. Když jsme šli na kutě, Velká nechala Megí spát v obýváku. Druhý den povídala, jak ji v jednu v noci vzbudilo vrnění, otevřela oko a nad ní stála Megí a vrněla a vrněla a asi půl hodiny se mazlila než konečně usnula.
Ráno Megí nedočkavě čekala na snídani. Jenže... Velká v pátek udělala drobné změny. Přestěhovala záchůdek... ok, pohoda, víme, kam jít, ale přestěhovala i misky s jídlem. Megí čekala na "starém místě". Malá jí přenesla k miskám a Megí začala jíst, ale nesnědla všechno. Holky si myslely, že je to po tý nakroze, ne, narkóze, tak jí nenutily. Jenže Meginka od té doby nejedla. Vždycky k jídlu přiběhla očuchala a odešla. Holky z toho začínaly být trošku nervozní. Podstrojovaly jí, různé dobrůtky zkoušely, ale nejedla. V neděli večer Velká říká: "Michalko, dáme misky nazpátek jak byly, a uvidíme." Dobře udělaly. Megí se okamžitě vrhla k miskám a snědla baštu snad i za tu sobotu. Z toho plyne poučení: na kočičí věci nesahat, nepřemisťovat, prostě nic neměnit :-)
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?