Náš příběh - díl třetí: Kurín a já; zázemí nalezené v nemocnici; plány do budoucna; a smutky i trable, které je potřeba překonat.

Vzhledem k tomu, jak v Ankaře utíkaly celé týdny, bylo jasné, že mé dny tady, nejsou nekonečné. Stále ale zbývala spousta času na to, aby se daly vyřešit a zvládnout některé věci, které se znenadání objevily. V nemocnici jsem kromě krmení, čištění, dezinfikování, podávání léků, celkového úklidu nebo nekonečného mazlení, párkrát asistovala doktorům při vyšetření. Je pravda, že se mi občas některé techniky držení kočičáků nelíbily, ale bývá sem tam třeba mít pořádný stisk. Někdy se dařilo hned, někdy až na několikátý pokus. Neobyčejně mě ale těšilo, že mě již berou na vědomí i všichni lékaři. Na vědomí mě také vzali majitelé kočiček, kteří je chodili často navštěvovat. Rádi poseděli s ošetřovateli a povídali o svých miláčcích. Jako nová „exotická“ pracovní síla jsem si získala jejich sympatie ihned. Na procvičování jazyka úžasná věc. Zkrátka v nemocnici jsem se cítila dobře a i přes nejrůznější těžké situace jsem byla v budoucích dnech ráda, že mám v Ankaře něco jako další „domov“.
Jsou věci, na které si v životě nikdy nezvyknete, ale když přijdou, nezbývá nic jiného než se jim postavit čelem. To ráno jsem si mohla trošku přispat, protože jsem nepospíchala do nemocnice, ale čekal mě odpolední kurz v místní lidové škole. Doma jsem byla sama a zrovna jsem snídala, když zvonil telefon. Nejdříve jsem ho nechala, protože se mi ho ale opravdu nechtělo zvedat, ale po dlouhém vyzvánění jsem dostala zvláštní pocit, že by to mohlo být něco důležitého. Na druhé straně byla Selma, plakala. Nečekaně zemřel dědeček, Leventův tatínek. Dostala jsem jediný úkol, sehnat Meliha, syna Leventa a Selmy, který studoval na univerzitě v Praze. Poté jsem měla jít na svůj kurz. „Malá“ Irem byla ve škole a vše se měla dozvědět až odpoledne. Dědečka jsem znala už z dob, kdy celá má turecká rodinka bydlela v Čechách, byl tam u nich několikrát na návštěvě. Vždy se ke mně choval moc hezky, vždy mě objal úplně stejně jako svou vnučku Irem. Bylo mi smutno, ale vše jsem splnila tak, jak si Selma přála. Sehnala jsem Meliho a šla se vzdělávat. V hlavě mi běžela myšlenka, že bych možná měla odjet, aby měli jako rodina soukromí. Nebo aspoň jít bydlet jinam. Budou mít smutek a ještě aby se starali o mě... Z kurzu se mi vůbec nechtělo zpátky domů, ale nebylo jiné volby. Nevěděla jsem, co mě čeká, a i kdybych se hodně snažila, tohle bych nikdy nevymyslela. Zazvonila jsem a otevřela mi cizí paní, pozvala mě dál, já vešla a u stolu seděly další dvě cizí tváře. Bylo to zvláštní, cítila jsem se, jako by mi někdo najednou vzal můj „domeček“, přišlo mi, že jediný kdo je tu cizí, jsem vlastně já. Řekly mi, že všichni jsou v bytě babičky a že Irem je v pokoji a brečí, před chvílí ji totiž vše řekly. Až z pokoje vyjde, půjde se za ostatními k babičce. Nevěděla jsem moc, co to pro mě znamená. Mám jít? Nemám jít? Na tyhle otázky jsem dostala tu nejlepší odpověď: „Jak chceš.“ Když jsem pak viděla uplakanou Irem, rozhodla jsem být s ní, ať je to kdekoliv. Od cizích paní jsem dostala radu se převlíknout do něčeho nenápadného. V tu chvíli jsem byla vděčná za výprodej černých svetříků, který jsem využila předešlý den. V domě u babičky po vystoupení z výtahu následovala nekonečná řada zutých bot. Bylo jasné, že v bytě není jen nejbližší příbuzenstvo. I já si sundala boty, vešla do otevřených dveří a začal nekončící kolotoč vítání – představování – kondolování. V největší místnosti bytu, v salonu, byl Levent a samí muži. V další místnosti babička a starší ženy, v dalším pokoji mladší ženy. Z místnosti do místnosti běhala Selma a rozdávala čaj i občerstvení. Chodba byla plná rodinných kamarádek, které se snažily Selmě pomoci. Než jsem se někam probojovala, nejméně desetkrát mě někdo zastavil, usmál se a spustil: „Aaaa, ty jsi ta jejich cizinka - česká dcera -Johana, jak se máš? Jak se ti tu líbí? Jaké máš prázdniny?“ Méně vhodné otázky v téhle situaci jsem si dovedla jen těžko představit. Většinou jsem zvedla koutky, prokroutila očima a poděkovala. Zpětně jsem se dozvídala, že mi turečtina stále nejde, protože jsem vůbec nemluvila. Kondolování Selmě i babičce proběhlo ještě celkem „snadno“. U babičky mě políbily a objaly i všechny další starší paní. V salonu, kde byli jen muži, šla přede mnou Irem, kterou všichni postupně utěšovali objetím, které mělo svá daná pravidla – ze strany na stranu, jeden, druhý polibek. Vzhledem k tomu, že jsem v místnosti vlastně nikoho kromě Leventa neznala a na nácvik toho vzhledného objímacího rituálu nebyla nikdy příležitost, namířila jsem si to rovnou k Leventovi a objala ho tak nějak více počesku. Nebylo ani třeba slov. Nakonec jsem já a Irem a další děti a mladí skončili v další oddělené místnosti. Tam jsme byli dalších sedm hodin. Krátce po příchodu jsme sice dostali občerstvení, ale přesto, že jsem naposledy snídala, přišlo mi podivné tam jíst. Brzy jsem zjistila, že to byla chyba. A když už jsem opravdu nemohla, poprosila jsem Selmu, jestli je možné jít s Irem domů. Šli jsme i s bratranci, všichni unavení a hotoví, ale doma nám už bylo o poznání lépe.
Ještě tu noc dorazil do Ankary i Melih. Následujících 14 dní se široké příbuzenstvo, kamarádi a známí scházeli u babičky v bytě, klábosili a hodovali, Selma s její švagrovou kolem nich běhaly, my děti tam chodili na večeře, u kterých nám kvůli atmosféře nechutnalo, a když se blížila půlnoc, vyráželi jsme domů opět společně s bratranci a nově i s Melihem. V těchto dnech byla pro mě nemocnice oázou klidu. Přátelům jsem se mohla svěřit se všemi pocity i dojmy a bylo mi vysvětleno, že každá rodina má tyto zvyky v jiné intenzitě. U té mé turecké rodinky byla intenzita vysoká...
Ztráta dědečka nebyla, ale tou jedinou špatnou zprávou těchto dnů. Zrovna když jsem se mazlila s mou kníratou kráskou Kurin a užívala si chvilky klidu a dávky vrnění pro regeneraci nervů, zastavil se u nás jeden z doktorů. Hned jsem se ptala, jak to vypadá s tou nohou, jestli už vědí, že se operace povedla. Odpověď mě ale vyděsila. Výsledek není jistý, a protože u předešlých dvou operací vždy nastaly pooperační potíže, je možné, že Kurininu přední nohu budou celou amputovat. Kromě šoku, který zastavil u mě velmi přirozeně rychlospustitelný pláč, vyvolala tato zpráva i maraton v dotazování se všech doktorů, a to na dvě otázky v rychlém sledu: „Jak to vypadá s Kurininou nohou? Co tomu říkají její majitelé?“ Ať jsem potkala kohokoliv z nich, nedala jsem pokoj, dokud jsem nedostala odpověď. Nevím, jestli byli domluvení nebo mlžili, ale nic kromě: „Není jisté, co bude, ale ta možnost amputace tu je,“ jsem se nedozvěděla. A co se týče druhé otázky, i tam se odpovědi navzájem podobaly. „Kurin majitele má, ale myslím, že se ani neozvali. Kurin majitele má, ale nevolají, nenavštěvují ji. Kurin majitele asi má? Podle papírů má, ale...“ Na lítost a strach jako by nebyl ani čas, nastala vzdorovitá naštvano-vzteklá reakce. Takže kočka je třikrát operovaná, hrozí ji amputace, už je tady víc jak půl roku a oni se ani neozvou? V tom případě už majitelé nemá! O této teorii jsem se poradila s recepčními Adile a Gülcan, i s kolegyněmi Adile a Cansu, všechny souhlasily. Kurin majitelé nemá a tak, jestli chci, můžu si ji odvézt.
Z nemocnice k babičce ke společné večeři, nebo na kurzy turečtiny, ale i tak se našel čas k velkému pátrání, jak dostat Kurin do Prahy, domů. Obeslala jsem všelijaké dopravní firmy chlubící se převozem živých zvířat, psala jsem chovatelům živícím se prodejem koček do zahraničí, psala Turkish Airlines, psala jsem na letiště. Odpovědi se buď lišily a nebo mě odkazovaly rovnou na českou veterinární správu. A tak jeden z emailů mířil i tam. Odpověď jsem očekávala s netrpělivostí a do té doby jsem pokračovala v samostatném pátrání. Objevila jsem seznamy zemí a podle toho, do kterého seznamu daná země patří, jsou různé podmínky. První seznam – země EU. Z těchto zemí není přesun nijak složitý, stačí čip, pas zvířete, očkování proti vzteklině + jeho přeočkování po 21 dnech. Následuje další seznam, dovoz zvířete ze třetích zemí, tzv. vyjmenované třetí země. Tam si přečtete názvy zemí, které ani nevíte kde hledat na mapě. Ale ani z nich není převoz až tak beznadějný. Ať jsem hledala, jak jsem hledala, Turecko jsem mezi nimi nenašla. Existuje tedy ještě další možnost. A o té jsem se také dozvěděla z emailu od české veterinární správy.
Zrovna jsem dorazila z odpoledního kurzu a začala si kuchtit oběd. Otevřela jsem email a bylo to tam, odpověď od PVS Ruzyně s podmínkami převozu. Když jsem si je tenkrát přečetla, propukla jsem v pláč. Oběd neoběd, akorát jsem uklidila a šla si zalézt k sobě do pokoje. Přívalem slz jsem si přivodila migrénu, kterou trpívám, a ani po dvou hodinách, ani po tom, co přišla má učitelka turečtiny, jsem se neuklidnila. Veškeré symptomy neutichajícího pláče jsem se snažila svést na úmornou bolest hlavy. „Takové podmínky jsou moc zdlouhavé, téměř 5 měsíců, a navíc je nezvládám plnit.“ ozývalo se v mé bolavé mysli. „Nejsou to podmínky, ale výčet toho, proč je to takřka nemožné. Slíbila jsem ji, že se pro ni vrátím, když to půjde. Ale tohle asi nepůjde.“ znělo mi hlavou sem a tam celou noc. Ráno ale bylo moudřejší večera. Všechny pochyby jako by odplavil ten nekončící pláč. Udělám pro to vše a počkám tak dlouho jak si přejí. A čím více mi budou házet klacky pod nohy, tím více si za tím půjdu. A navíc... navíc na to nejsem sama, mám nemocnici a jako oporu celou „armádu“ veterinářů. S nimi ty čipy, očkování, přeočkování, testy ve zvláštní laboratoři vybrané od EU, veškeré lhůty i konečné papíry a lékařské certifikáty zvládnu. Teď je důležité, aby se Kurin uzdravila a mohl ten kolotoč celý začít.
Ještě to ráno jsem napsala panu Tarkanovi, že až se potkáme v nemocnici, musím s ním mluvit, protože chci jednu kočičku převézt do Prahy. A jak jsem napsala, tak se i stalo. Vidím to jako dneska, pan Tarkan mě pozval do kanceláře a posadil si mě proti sobě. S úsměvem očekával, co jsem vymyslela. „Tak o jakou kočku jde?“ zvědavě se ptal. „Kurin, chci si vzít Kurin,“ odpověděla jsem odhodlaně. I tak v jeho výrazu zůstal otazník. V nemocnici totiž bylo spousta jiných koček, bez majitelů, bez nemocí, bez handicapů, i mladších. Ale já chtěla Kurin. „Kurin ale majitele má,“ řekl a dál se usmíval, jakoby si myslel, že jen rozehnal nějaký nepromyšlený rozmar. „Ptala jsem se na její majitele, ale Kurin je tu už sedmý měsíc a oni za ní nepřišli, ani si nezavolali. Podle mě už majitele nemá,“ nenechala jsem se zviklat. Pan Tarkan pokýval hlavou a podíval se mi do očí: „V tom případě opravdu majitelé nemá, když nevolají, ani nepřijdou. Zjisti veškeré podmínky, které jsou potřeba k převozu do České republiky.“ Chvíli se odmlčel a ještě dodal: „Kurin... Kurin, to bude hodná kočka.“

Sdílejte!  |  O sdílení

14 komentářů

Reklama
Reklama