Náš příběh – díl pátý: Kurin a já; návrat do Ankary; mise „Kurin“ startuje; první setkání po dlouhém odloučení; každá překážka zvyšuje odhodlání.

Neuvěřitelné. Po téměř šesti měsících jsem se zase vracela do Ankary. A i když cesta probíhala prakticky stejně jako ta minulá, tedy zpoždění prvního letadla, takže mi na přestup v Istanbulu opět zbývalo jen 10 minut, tato cesta se v mnohém lišila. Tentokrát nešlo o žádné studium, o žádný pomalu „povinný“ pobyt, strach z neznáma, obavy z jazykové bariéry. Tentokrát byl cíl i můj program naprosto jistý. Mise „Kurin“ mohla začít.
Během cesty jsem si přehrávala vzpomínky z minula, ale už jsem byla nedočkavá na to, co vše zažiju tentokrát. A asi to na mě bylo dost vidět. Má turecká rodinka, která mě vyzvedla z letiště a doma ihned posadila k jídelnímu stolu, se mě ještě při večeři ptala: „A kdy pojedeš za Kurin?“ „Hned zítra. Vyspím se po cestě a ještě dopoledne vyrazím a budu tam s ní celý den,“ řekla jsem nadšeně. Všichni se usmáli, jinou odpověď ani nečekali, jen Selma se zamyslela a dodala: „Já myslím, že tam budeš tak hodinu, hodinu a půl. Je to první den, jen se přivítáte.“ Popravdě jsem měla v hlavě stále to své, přijedu do nemocnice a celý měsíc se odtamtud ani nehnu a prvním dnem to začne. Když jsem si pak v noci šla konečně lehnout, nemohla jsem se dočkat rána. Měla jsem úžasný pocit, že už zítra budu s mou kníratou kráskou.
Slunce a blankytně modrá obloha nad hlavou, jiskry nadšení v očích, široký úsměv na tváři a žhavý vzduch všude kolem. To byla atmosféra mého prvního dne a cesty do nemocnice. Všechno bylo úžasné, všech 17 stanic metra, přeplněný autobus i totálně propocené džíny v 35 stupních ve stínu. Vše bylo skvělé a já konečně stála před dveřmi mého zaslíbeného cíle. Hned v recepci začalo krásné a vřelé přivítání. Kamarádka Cansu, která mi pomohla svými e-maily i fotkami s Kurin přečkat dlouhé čekání na návrat do Ankary, mě popadla za ruku a řekla: „Pojď, zavedu tě za Kurin, má teď klec jinde. Stejně chceš vidět nejdříve jí. Až pak se přivítáš s doktory.“ A vlastně měla pravdu. „Tak Kurin je jinde,“ pomyslela jsem si. Kolikrát se mi zdál sen, jak přijedu do nemocnice, ale Kurin nemůžu nikde najít. Nebýt Cansu, skoro by se to vyplnilo. Cestou na zahradu, kde byla další možnost umístění během dlouhého tureckého léta, jsme potkaly novou tvář. Nová pracovní síla jménem Elif, která nastoupila místo veselé a milé Adile, která mě v zimě zaučovala. Minuly jsme se s Adile o necelé tři týdny, bylo mi to líto, a to jsem ještě netušila, jak moc líto mi to teprve bude. S Elif jsme se rychle seznámily, podaly si ruce a vyměnily úsměv. Trvalo to pár vteřin a hned nám oběma bylo jasné, že my dvě velké kamarádky nebudeme. Ale i takový první dojem byl v tento báječný den v pořádku. Konečně jsme vešly na zahradu. Periferně jsem vnímala okolní klece, kde bylo velké množství koťátek a odrostlých mladíčků. Všichni začali mňaukat a dožadovat se pozornosti. Kurin ležela v jedné z klecí a měla až skelný výraz. Otevřela jsem dvířka a natáhla jsem k ní ruku. Do očí se mi hnaly slzy štěstí i dojetí. „Kurin, jsem tady, jak jsem slíbila,“ řekla jsem jí česky. Doufala jsem, že čeština by mohla být jedna z věcí, podle které by mě měla šanci poznat. Očuchala si mě, prohlédla si mě, začala mě olizovat. Tváře se mi protáhly do širokého úsměvu, slzy mi kapaly z očí. Tahle vteřina byla nekonečně krásná, ale ne nekonečná. Než jsem stačila otevřít oči, které se pod návalem emocí zavřely, aby konečně ukončily tvoření slziček, ozvalo se zlověstné vymňouknutí. Drápem zásah přímo pod můj nehet, jeden nenávistný pohled, hlavou prudký pohyb směrem ode mě. Mix citů propukl naplno, stejně tak jako nové kapající slzy. Vybalila jsem keksy pro kočky, které jsem jí posílala z Prahy. Ani si jich nevšimla. Nakonec jsem je rozdala žadonícím koťatům okolo. Vytáhla jsem hračku, kterou jí posílal můj šéf, myšičku s peříčky. Vzala ji do tlamy za peříčka, párem dobře mířených kousanců rozcupovala a myšku znechuceně vyplivla. Mou ruku k sobě už nenechala přiblížit vůbec a jako důkaz značného naštvání začala vrčet a syčet na okolní chundelatá kočičí miminka. Začala jsem mírně panikařit, v duchu jsem se uklidňovala mnohými důvody, proč je taková. Vše jsem si logicky vysvětlila a přesvědčila se, že je to vlastně všechno v pořádku, ale má duše byla zraněná. Stála jsem u své kníraté krásky a nemohla utěšit pláč, přesně jako před šesti měsíci když jsem odjížděla. Ale teď jsem tady, konečně tady. Jenže nejen má duše je teď zklamaná. Kurin a já, v tu chvíli dvě zraněné duše, věc, kterou ani v kočičí, ani v jiné nemocnici vyléčit nedovedou. Budeme se muset vyléčit sami, tedy vlastně my dvě spolu, vyléčit se navzájem.
Úvodní drama a mou rudou tvář viděla jen Cansu a jeden z doktorů, který mě přiběhl s úsměvem přivítat. Oba dva mě uklidňovali tím, že mě Kurin poznala a že se jen zlobí, protože jsem byla dlouho pryč. Věděla jsem, že je to zřejmě úplně jinak, a začala se vyptávat Cansu, jak se vlastně Kurin teď běžně chová. Chvilku zapřemýšlela, sklopila oči a řekla: „Noo, třeba někdy celý dny nejí a jen tak kouká. Někdy zas jí a nechá na sebe i šáhnout.“ Podívala jsem se na Kurin a marně hledala něco, co by připomínalo tu kočičku, kterou jsem tu potkala v zimě. „Víš, Cansu, co kdybychom ji přestěhovaly zas do spodního patra? Je tam větší klid, nikdo tam tak nemňouká jako tady. Vždyť je nervní i z těch koťat,“ sdělila jsem svůj nápad, nebo spíše přání, které bylo vedeno intuicí. Cansu souhlasila a dokonce po Kurin připravila jeden z větších výběhů. Kurin si své nové místo pečlivě prohlížela a já si pečlivě prohlížela jí. Teprve teď, když nemusela kvůli velikosti nebo spíše malinkosti klece jen ležet nebo sedět, bylo vidět, jak doopravdy vypadá její operovaná noha. Když si vzpomenu na své naivní představy o tom, že v podstatě chodí normálně, že je sotva znát, že prodělala tři operace, že je to zdravá kočička... tentokrát slzení mělo méně dětinský a sebelitující důvod. Kurin kulhala a ne málo, spíš používala jen tři nohy a čtvrtou, o dost kratší, jen zřídka položila na podlahu. Už na pohled byla její noha hubenější a taková celá nakřivo, zdeformovaná. Chvíli jsem se cítila podvedená, protože jsem měsíce žila v bludu, že je její noha v pořádku. Asi je v pořádku oproti tomu, jaká byla před tím, i když na první pohled jsem rozdíl neviděla. Má toho za sebou tolik. Vím jen část a fňukám tady a jí se divím, že je z toho všeho zlá. Zastyděla jsem se za svou slabost. „Takhle by to nešlo.“ pomyslela jsem si. Otevřela jsem dveře výběhu a sedla si na zem. Začala jsem jí vyprávět, co vše bylo potřeba zařídit, aby mohla jet se mnou, a co vše nás teď čeká. Kurin se po pár minutách zklidnila a reagovala na své jméno. Za necelé dvě hodiny povídání s kníratou kráskou jsem se vydala na procházku do města. V hlavě mi zazněly slova Selmy. Ano, na celý den to nebylo. Do centra jsem šla pěšky, nad hlavou stále blankytná obloha a pálící slunce, a každým krokem mi začínalo být lépe. Každým krokem jsem znovu nabírala elán, který jsem měla cestou do nemocnice. A než jsem vstoupila na hlavní náměstí Kizilay, na tváři jsem měla znovu úsměv a v hlavě báječný plán. Vzala jsem to směr nejbližší petshop a rozhodla se pro „terapii jídlem“. Láska přece prochází žaludkem a já mám spousty dní na to, abych ji přesvědčila, jak moc ji miluju a jak moc se se mnou bude mít dobře.
Ten den večer jsem o mém prvním dnu vyprávěla své turecké rodince, psala e-mail domů a udělala i první mini záznam v našem „deníčku“, který jsem uveřejňovala jako status pro přátele na facebooku. Nikde ale nebyla zmínka o slzách a zklamání. Naopak, ať v psané nebo ústní podobě, všude bylo znát odhodlání udělat z Kurin zas spokojenu kočičku. Naše dobrodružství i příprava na cestu domů, vše bylo teprve na začátku. A i předešlé, nemalé překážky, byly pro nás jen větší motivací a hnací silou, abychom vše zvládly, a tak tomu bylo i tentokrát.

Sdílejte!  |  O sdílení

6 komentářů

Reklama
Reklama