Můj první den v novém domově

Ahoj, jmenuji se Honza. Ale k mému kamarádovi, lidskému, jsem v létě 2014 původně přišel jako holka. Takže mě pojmenoval Zuzana. To ale byla chyba, pochopitelně, na kterou přišel až při návštěvě veterináře.
Narodil jsem se v polovině července mámě a tátovi v jedné domácnosti na Palmovce v Praze. Narodili jsme se tři, ale jeden sourozenec umřel, a tak jsme zbyli dva. Já a brácha. Jenomže, původně jsem měl být holka. Velký omyl. Jirka si mi přišel prohlédnout někdy v polovině srpna. Jak jinak, byl mnou uchvácen, ještě navíc když si myslel, že jsem holka, a tak slovo dalo slovo, a já dvacátého čtvrtého srpna léta 2014 cestoval v nočních hodinách do nového domova. Původní majitelé, u kterých jsem se mimochodem měl velmi dobře, mě přivezli na druhou stranu Prahy autem. V autě jsem se s původním majitelem ještě pomazlil a poslintal, a byl jsem hozen do tašky. Než jsem se vzpamatoval, co se děje, a opravdu jsem se nestačil divit, ocitl jsem se v novém bytě a tedy tím pádem i domově. Jirka mě vytáhl z tašky, ukázal mi záchod, jídlo i pelíšek, do kterého jsem mimochodem ještě nevlezl, a já hajdy pajdy pelášil zpět do tašky. Myslel jsem si, že mě odnese zpátky. Ale to jsem se spletl. Nic se nedělo. Párkrát jsem vylezl, popošel a zase hupky dupky do tašky. V noci, když Jirka spal, jsem statečně vylezl z tašky a začal šmejdit po bytě. Hmm, koberec, lino, škrabadlo... a hele peřiny. Jo, to bude dobrý. Zdá se, že se mi tu bude líbit. Teď ještě ten lidský tvor. Jak s ním budu vycházet? Venku svítalo a já jsem zamňoukal. A ještě. Jirka se probudil a mžoural. Já koukal na něj. Netrvalo to dlouho a začali jsme si rozumět. Odpoledne jsme si už hráli jakoby nic, i když jsem si občas vzpomněl na brášku, maminku i tátu a zabrečel jsem si. Ale pak jsem pokračoval ve hře. jsem přeci statečný Honza. Mňau.
Večer jsem mu už spal u hlavy a já jsem vrněl, jó kočky, to bylo.

Sdílejte!  |  O sdílení

8 komentářů

Reklama
Reklama