Náš příběh – díl osmý: Kurin a já; pomalu se blížící den D; rostoucí nervozita a strach; neštěstí nikdy nechodí samo.

Ankarské léto stále neztrácelo dech, na rozdíl ode mě... V nemocnici sice lehce ubylo hostů i pacientů a po náročném svátečním týdnu jsme se opět mohli trošku uvolnit, ale mé pracovního nasazení a celkový elán začal ovlivňovat nový faktor. Nervozita. Motala se kolem mě už dlouho, ale teď teprve zaútočila na moje nejslabší místa. Rozhozená ze smutné zprávy z domova, ze ztráty Filipa, jsem začala panikařit o několik dní dříve, než jsem předpokládala. Zbýval nejméně týden k tomu, abychom jely s Kurín na úřady, absolvovaly prohlídku, kontrolu zdravotního průkazu a výsledků testů na protilátky. Ještě více než týden, než dostanu do rukou dokumenty se všemi potřebnými razítky a podpisy a bude naprosto jisté, že já i Kurín pojedeme do Čech.

Obrovská zodpovědnost za všechny ty papíry, termíny a razítka ze mě udělala panikáře nejvyššího stupně. V hlavě jsem měla slova paní z české veterinární správy: „Máte od nás všechny potřebné dokumenty. Na vás je, abyste v Turecku dohlídla na jejich správné vyplnění. Jednu složku vyplňujete vy, druhou veterinární lékař, třetí musí vyplnit státní úředník z turecké veterinární správy. Tento úředník všechny složky zkontroluje, podepíše a orazítkuje.“

Pro mě tedy nastal čas, kdy všechny uvedené složky přinesu do nemocnice panu Tarkanovi, vše společně vyplníme a domluvíme se, který den pojedeme na úřady. Jenže ve stále vyhrocené situaci v nemocnici na nějaké papírování nejdříve nebyl čas, pak nálada a při několikátém pokusu o zodpovědnou přípravu na návštěvu turecké veterinární správy mi bylo řečeno, že žádné dokumenty z České republiky nejsou potřeba. Doslova: „My, Turecko, turecká veterinární správa, máme svoje papíry a dokumenty a ty k převozu stačí!“ Polilo mě horko. Snažila jsem se ještě argumentovat, že raději budu mít dvoje dokumenty, jen aby bylo vše v pořádku, ale místo odpovědi, jsem od pana Tarkana dostala naloženo více práce jako pooperační sestra, abych asi přišla na jiné myšlenky.

I když to bylo velmi těžké i jen na chviličku vypustit z mysli, že možná kvůli turecké ješitnosti budu mít v Praze na letišti problémy, jeden z právě operovaných pacientů mi natolik vyrazil dech, že jsem zapomněla i panikařit. Jmenovala se Prenses, tedy česky Princezna. Když jsem ji poprvé uviděla, ohromila mě velikost tohoto obřího kočičáka, myslela jsem, že je to na 100 % kocour. Ležela v inkubátoru po velmi náročné operaci, sotva se dovnitř vešla. Měla jsem hlídat teplotu, její dechovou frekvenci a náznaky jejího probouzení z narkózy. Tak fascinovaně jsem koukala na obrovské chlupaté tělo s obvazem kolem břicha, že mi dlouho trvalo, než jsem si všimla, co leží na operačním stole. Nástroje, zatím uklizené jen na půl, použitá gáza a obvazy sesunuté na stranu, uprostřed váha s ručičkou na 1,5 kg, na misce váhy ohromný kus „masa“. Bez dechu jsem přistoupila blíž a prohlížela si ten zvláštní útvar. „Nádor?“ dedukcí jsem si sice správně odpověděla, ale sama jsem nemohla uvěřit, že něco tak velkého může vyrůst uvnitř těla. Ano, opravdu nezhoubný nádor s rozměry 18 x 15 cm a váhou 1,5 kg. Já, Prenses a její konečně vyoperovaný nádor jsme spolu strávily několik hodin. Po té se Prenses pomalu probudila, přenesla se do normální klece a už druhý den stála na vlastních nohou.



Tyto silné zážitky mě opravdu nechaly zapomenout na drama, které mě brzy čeká, a i na nervozitu z toho, že místní úřady ani pana Tarkana nemám pod kontrolou. Kurininy dosavadní dokumenty a průkaz jsem si vzala domů a po večerech se pokoušela vyplnit všechny složky od české veterinární správy. Ačkoliv jsem se snažila, co mi síly i mysl stačila, věděla jsem, že kromě části, kterou vyplňuje majitel, jen tápu. Znovu jsem si pročítala všechny podmínky pro převoz, které byly napsané tím nejmenším písmem v jednotlivých složkách, a kontrolovala data v Kurínině průkazu. Nejhorší okamžik ale nastal, když jsem musela podepsat prohlášení, že pokud dané dokumenty při převozu nebudou v pořádku a Kurín tak nebude moci vstoupit do České republiky, budu hradit její utracení… Jímala mě hrůza... děs a potom i vztek. „Museli by zabít i mě!“ říkala jsem si ve chvíli největšího zoufalství až šílenství. Ve chvíli uklidnění jsem si řekla, že po slušné domluvě s veterinární správou a poslušném plnění jejich podmínek nemůže takováto vyhrocená situace vzniknout.



V nemocnici při siestě, kterou jsme každý den trávily s Kurín, jsem jí vyprávěla vše, čím si teď procházím. Říkala jsem jí taky o tom, jak budeme na letišti a pak v letadle a že je to poslední zlo a nepříjemnost, co ji čeká. Bedlivě poslouchala, upřeně se na mě dívala a občas pomalu mrkla, jakoby říkala: „Jasně, rozumím.“

Více než vyprávění ji ale bavily její pravidelné vycházky. Každé dopoledne mohla ležet na koberci mimo klec a vytahovat se nad ostatními zavřenými kočičáky, že má privilegia. Jediným dalším VIP kočičákem byl Umut. Ten tradičně ležel na pohovce a na Kurín se díval trošku shora. Nekamarádili, ale respektovali se, nebo se možná jen ignorovali. S Kurín to na velké mazlení nebylo, ale to neznamenalo, že by se jí líbila moje péče o jiné kočky. Když byla zavřená, hlasitě na mě mňoukala a ťukala tlapkami o sklo. Když byla na chodbě, opovržlivě se podívala jak na kočičáka, který si získal moji pozornost, tak i na mě. Kurín byla paradoxně tou jedinou kočičkou z celé nemocnice, kterou jsem si nepochovala nebo pořádně nepomazlila, přesto nás ale pojilo pouto. Pouto odhodlání. Její odhodlání žít, přesto že už rok byla jen zavřená a dny trávila prakticky jen spánkem. A moje odhodlání dostat ji do Čech a udělat z ní pohodovou šťastnou kočku a konečně si jí i pořádně pomazlit.

Mé velké trápení – dokumenty – jsem vyřešit sama nemohla, co jsem ale mohla, bylo udělat jiné přípravy na cestu, například koupit přepravku. Už několik dní jsem kroužila kolem zverimexu, kde měli pěknou růžovočernou přepravku, která i celkem odpovídala rozměrům vhodným do letadla. Rozhodla jsem se ji koupit s předstihem, aby si na ní Kurín zvykla, vzala ji za svou a cítila se v ní v bezpečí. Každý den jsem chodila nakupovat cestou z práce, ale abych mohla přepravku nechat rovnou v nemocnici, vydala jsem se do petshopu hned ráno. Prohlídla jsem si několik typů přepravek, ale má volba byla jasná – malá přepravka s růžovým krytem. U pokladny jsem přidala ještě balení kapsiček a chystala se platit. V tu chvíli přiběhl do obchodu mladý pár s krabičkou v rukách. Oba dva mírně rozrušení s nervózníma očima. Ukázali mňoukací obsah krabice a začali vyprávět příběh, který se udál jen před pár minutami, pár stovek metrů od petshopu. Zahlédli muže, který házel krabici do popelnice, a když pak okolo procházeli, uslyšeli tiché naříkání. „Nemohl byste si ho tady nechat a pak ho třeba prodat?“ vznesli dotaz, hned jak nabrali dech po svém vyprávění. Prodavač ale s politováním zakroutil hlavou a řekl: „Ne. Nemůžu tady nechat kotě, které může být nemocné.“



Chvilku se mi zdálo, že tam ani nejsem a koukám na celou situaci odněkud shora. Netrvalo ale dlouho a vzpamatovala jsem se: „Já pracuju v kočičí nemocnici, v ulici Güvenlik. Můžu ho vzít tam.“ Nebyla jsem si sice jistá, jaká bude reakce ve stále nacpané klinice, ale nebylo jiného zbytí. Tenkrát jsem ty dva mladé lidi i pana prodavače potěšila a vykouzlila jsem jim úsměv na tváři. Ještě než jsem dojela do nemocnice, pojmenovala jsem malé mouraté koťátko jménem Kader (Osud). Byla to taková náhoda, že jsme se potkali.

V nemocnici Kadera přijali bez jakýchkoliv výhrad. Prodělal kontrolu, dostal kapání do očí, svojí lahvičku na krmení, a protože pro něj nikde nebylo místo, zůstal dál v přepravce. Tenhle malý si na několik dní získal mojí pozornost, skoro stejně jako ji měla Kurín. Když jsem pak jednou ráno vešla do dveří nemocnice a viděla Cansu, která měla koutky dolů a uhnula mi pohledem, správně jsem tušila, že se stalo něco špatného právě mým nejbližším. Tu noc v nemocnici umřeli tři koťátka, každé jinde umístěné, bez jakýkoliv známek předešlé nemoci. Jedním z nich byl i můj Kader. Ani po dvou hodinách zuřivého uklízení mě nepřešel pláč. Proč zrovna Kader, kterého jsem sem přinesla já… nejdřív můj milovaný Filip, teď Kader... mé kočičí prokletí a neštěstí, které nikdy nechodí samo, se teď spojilo. Seděla jsem u Kurín a plakala jsem nejen smutkem, ale i strachem, že své kočičí krásce přinesu jen smůlu.



Kurín tenkrát vylezla z klece a místo svého obvyklého povalování na koberci se mi stočila na klíně a občas se natáhla a dala mi pusu. Bylo to tak vůbec poprvé a do odjezdu taky naposledy. Jakoby mi říkala, že to se mnou přece jen riskne... ale asi jen vycítila, jak smutno i zoufale mi v tu chvíli bylo.

Sdílejte!  |  O sdílení

14 komentářů

Reklama
Reklama