Jak útulková kočička ke štěstí přišla

Ahoj všem,

jmenuji se Petra a jsem úžasná černobílá kočka domácí. Můj život nezačal zrovna lehce - bydlela jsem u lidí, kteří mě nějak neměli rádi. Měli více kočiček, ale já jsem jako jediná nemohla dovnitř do domu. Dokonce i když jsem měla děti, tak ony mohly, a já ne. A nechovali se ke mně moc hezky. Jenom panička, ta mi aspoň nosila krmení...

Jenomže jednoho dne panička měla jet do zahraničí. Začala hledat, co se mnou, až jsem se ocitla v depozitu OS Podbrdska. Tam mě klasifikovali jako těžko umistitelnou, byla jsem totiž strašně plachá. Dokonce jsem strávila dva měsíce schovaná na malém rantlíčku za lednicí. Jak by taky ne, když si dokonce dovolili mě vykastrovat!!!

No a pak se můj život opět změnil. Bylo to asi měsíc po umisťovací výstavě, kam mě sice vzali, ale nikdo si mě nevybral. Holt plachou kočičku nikdo nechce. Ale - 14. dubna přišla taková mladá holka, a že chce plachou kočku. Chtěla Amálku, hezkou tříbarevku, která trávila svůj čas taky zalezlá. Jenomže taky řekla, že si vezme libovolnou plašanku. No a tak jsem šla já ;o)

Slečna ještě neměla doma nic připraveno, pro mně si jela rovnou z obchodu s kočičíma potřebama. Takže mě přinesla domů, nechala mě chvilku v přepravce, mezitím připravila záchůdek a mističky, a pak mi přepravku otevřela a šla do pokoje. Mne nechala v chodbičce, hned vedle záchůdku. Jako bych nevěděla, co mám hledat, copak si myslí, že jsem hloupá?

Já jsem se schovala do koupelny, pod záchodovou odtokovou rouru. Nechala jsem tam na sebe sáhnout, ale nelíbilo se mi, když ta slečna splachovala. To byl kravál! Tak jsem se raději přesunula do chodby pod regál, tam jsem zalezlá a nikdo na mne nemůže! V noci jsem ještě vylezla se najíst a napít...

A tady je popis druhého večera slovy mojí nové "maminky":
... poté, co jsem si dala odpolední "siestu" a vzbudila jsem se až v noci, okolo desáté, kdy Petra jedla, tak se mi někam, jako již obvykle, ztratila. I když neměla teoreticky kudy. Tak jsem rozsvítila v pokoji a sedla si na postel s notebookem jako obvykle. No a za necelou hodinu se v chodbě objevily svítivé oči za hradbou novin (tušila jsem, že se tam schovává pod regálem...).
Mluvila jsem na ni, a Petruška pomalinku vylezla a šla za mnou do pokoje. Já se ani nehla... Šla znova k misce s jídlem, já na ni pořád mluvila. Pak se vrátila na práh mezi pokojem a chodbou, nevěděla jsem, jestli jde na toaletu, která je v chodbě, nebo jestli chce jít na sisalové škrabadlo, které je v pokoji. No a milá zlatá Petra se rozvalila v pokoji u prahu, vedle škrabadla, tam si lehla, pak se labužnicky přetočila přes záda na druhý bok. Stále jsem na ni mluvila... pak se vrátila do pokoje a schovala se pod sušák s prádlem... nedalo mi to, a šla jsem si dřepnout-lehnout na všechny čtyři a pozorovat ji, přičem jsem na ni stále mluvila. Petra mě obešla, ale tak trošku se otírala o věci v okolí... obešla mne zezadu, zase se vrátila, a jak tak procházela okolo a provokovala, tak jsem natáhla ruku, že ji pohladím.
Výsledek byl okamžitý! Začala příst, otírat se o mne, po chvilce se dokonce i nechala přenést za mnou do postele... takhle jsme se hladily, ona mi předla a otírala se o mne, asi hodinku. Dokonce i napsat mail jenom jednou rukou musím, tu druhou si nechala pro sebe. Nechá se hladit i na bříšku a pod krkem, a dokonce se mi otírá i o notebook (no, kdyby jenom otírala, ona mi dokonce i přes něj chodí!).

Teda takhle rychlý posun asi nikdo nečekal!!! Jenomže já jako chytrá kočička věděla, že maminka má den nato svátek, a protože ona si mě pořídila k svátku, já jsem jí taky chtěla dát dárek, vždyť mi dala nový domov!