Jsem statečná

Ahoj kočky a kocouři,
tak si představte, že už se venku vůbec nebojím!!!!! Byly jsme s Nancy na víkendu u babičky (naše dvounožce jsme vzaly s sebou), no a v sobotu odpoledne si tak sedím na okně do zahrady, mamka s taťkou trhají ze stromu takový mrňavý černý kuličky (prý se tomu říká jeřáb a bude z toho nějaký člověčí pití - brrrr). Nancy chvilku seděla vedle mě, ale ona nemá žádný sitzfleisch, pořád někde šmejdí.
Já mám ale svoje lidičky moc a moc ráda a stýskalo se mi po nich, když byli za tím sklem. Tak jsem začala mňoukat a oni se mi smáli a mávali na mě. Já ale chtěla za nima. A pak se mi to povedlo! Jitka (to je moje člověčí kamarádka) něco nesla ven a já šup!! proklouzla jsem jí pod nohama a už jsem byla na zahradě. Jůůůů, takhle bez vodítka jsem tam sama ještě nebyla. Nejdřív jsem se zarazila (i proto, že mamka málem leknutím spadla ze žebříku), ale pak jsem se opatrně rozběhla a ono to šlo!! žádné vodítko mě nedrželo. Jen mě Jitka sledovala a jak jsem zatočila do kouta, kde je složené dříví a jiné zajímavosti, hned na mě volala. A já, abych těm mým hodným lidičkám udělala radost, tak jsem tam tedy nešla (i když to tam musí být strašně zajímavé). Zkusila jsem si i obrousit drápky o takový malý stromeček. Jitka mě pak vysadila na velký strom (to jsem ještě nevěděla, jak na to - teď už jsem přeborník). Júúúúú, to bylo bezva. Běhala jsem po větvích a moc se mi to líbilo. Po jedné větvi jsem se dostala až na střechu garáže. To se ale mamce na žebříku vůbec nelíbilo, měla strach, že přeběhnu k sousedům na střechu a někde se jim ztratím. Tak Jitka vylezla za mnou a běhaly jsme po střeše obě. Jitka byla legrační, protože se po mě opičila (vlastně kočičila) a taky běhala po čtyřech. Mamka s taťkou se dole chechtali, až jim tekly slzy a jen litovali, že si nevzali kameru.
Takže teď už budu chtít chodit na zahradu jen sama, bez vodítka. Už jsem přece statečná kočka a nikdo mě nemusí vodit jako nějakého pejska.
Jo, pejsek - tak toho se ještě bojím. Byli jsme na návštěvě u mamčiný sestry a ta má jorkširku Vikinku. Když přijede Viki k babičce, tak to ještě jde, ale u ní doma se chovala fakt nemožně, štěkala na nás a vůbec vypadala nebezpečně. Tak jsem se raději schovala do přepravky a vůbec nevylezla. Nancy tu návštěvu přečkala vysoko na opěradle křesla (tam ten prťavej uštěkanej pes nemůže).
No, ale možná jednou ten strach taky překonám, Viki dám pohlavek, aby věděla, jak se chovat k návštěvě a kdoví, možná bychom se mohly i kamarádit.
Tak já jdu to pohlavkování trénovat na Nancy a překonávání strachu na lidech, co dnes přijdou k nám domů něco opravovat.
Pac a pusu všech statečným kočkám a kocouřům posílá
SUZI