Milí kocouřáci a kočičáci, dnes vám povíme, co všechno provádíme venku na zahrádce.
Žijeme si dobře. Rády obě pomáháme na zahrádce. Nejvíce nás baví dělat stále nové a hluboké díry v hlíně a používat je jako zákopy. DNŽ si nejprve mysleli, že budeme vykonávat svou kočičí potřebu, ale to my ne, vždyť doma máme své toalety, kam poctivě chodíme i z venku. Taková hluboká díra vyhrabaná v cuketovém záhonku či v okurkách, to je pro nás to pravé. Schováváme se do ní a ještě nás kryjí poměrně velké a husté listy, pak startujeme jedna na druhou a honíme se a je to veliká zábava - jak pro koho, ale DNŽ nám to tolerují. Ženou nás ale, když listy okusujeme. Miu obzvlášť lákají úponky od okurek, ty ráda okusuje a tlapičkami je různě tahá. Je vždy jemně DNŽ odsunuta od takovéhle činnosti.
Také se nám líbí přesazovat již zasázené, ale ještě malé afrikány. Jak DNŽ dělá lopatkou díru do hlíny, už asistujeme. Co kdyby lovila myšku?
Abychom tedy měly svou rostlinku, zasadili nám DNŽ šantu kočičí. To je teda věc. Dlouho nám nevydržela, protože to byla malá sazenička a nám se tak líbila, že jsme ji obě z vrchu popotahovaly, aby byla větší a dala se lépe žužlat a aby se v ní dalo lépe ležet. Ale vždy se objevila nějaká další rostlinka a taková jedna větší nám vydržela déle.
Po náročné práci na zahrádce si musíme také odpočinout. Krásně se dřímá pod keříkem levandule, na venkovních parapetech a na rozkvetlé mateřídoušce. Když spolu dovádíme, jsme jak torpéda. Schovávaček je na zahrádce dost a stromy tři. Jedna už špatná a skoro nerodící jablůňka je tam nechaná jen pro nás, abychom měly na čem dovádět. A že se vyřádíme. Honíme se po ní tak, že jsme skoro na posledních tenkých větvičkách. Hlavně já, Princezna, musím všechno vidět z co největší výšky. To mají až DNŽ strach, abych nespadla jak zralá hruška (pardon, jablko), ale jsem šikovná. A když se mi už nechce krkolomně lézt dolů, přivolám si svůj osobní kočičí výtah. To mňouknu na nějaké tenké větvičce, některý z mých lidí se postaví pod stromek, nastaví mi záda a řekne: „Princezno, výtah“ a já vím, že mohu na jeho záda skočit a že mi nikdy neuhne. Pak se sehne ještě níže k zemi a já pohodlně seskočím. Jen tak pro poznámku - zkouším, zda výtah bude fungovat i nahoru, hlavně doma na vysoké skříně, ale to prý ne, tam se nesmí. Ale jsem takhle spokojena. Mia výtahu nevěří, ale spíš je hrdá natolik, že nepřizná, že to dolů jde hůře. Sleze si vždy sama.
Snažíme se na všech stromech překvapit ptáčky, ale taky nejsou hloupí a vždy nám uletí. Na smrk se nám leze velice těžko, je hustý a jeho větve a větvičky nám brání větší aktivitě. Ale láká, protože je bezprostředně u něj ptačí krmítko. Když se snažíme do krmítka dostat, slyšíme většinou důrazné NE. Proč asi? Asi tam ti opeřenci mají nějaká privilegia, tak poslechneme.
Já, Princezna, taky ráda lovím hmyzáky. Nejčastěji to odnesou kobylky, ty malé nosím Mie, aby si taky užila a nakonec si na nich pochutnala, velký úlovek si ale spapám sama. Daří se mi sem tam chytit i motýla, ale to je vzácné. Většinou mi ulítne, když ho pustím z tlamičky. Slyšíme často, že dívat se na nás je lepší než sledovat televizi.
A někdy příště naškrábneme, jak rozumíme lidské řeči.
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?