Jak jsem se já definitivně zjevila a DNŽ byla ještě definitivněji zakousnuta

Miouk ve spolek.

Tak dnes vám, mí drazí zdejší, předestřu, jaká strašlivá strašlivost, ze všech strašlivostí nejstrašlivější, byla na Mioušce zákeřně spáchána, a to až tak, že jsem se z toho já, chuděrka malá, definitivně zjevila.



Tuhle se mi vám totiž ta moje obsluha zase rozhodla, že pojede přes noc někam na návštěvu, avšak poté, co jsem přimhouřila jedno oko, druhé výstražně povytáhla až k uchu a poodhrnula horní rtík tak, aby vynikl můj velmi ostrý špičák, tato pravila, že už je vážně ponaučena a nechá mě tentokrát se vší zaopatřeností doma. Kdybych byla ovšem věděla, co nastane, když jí pustím k tetě Lence z Arči-bandy bez dozoru, tak bych jí byla raději natrhla příslušenství a zamkla ji do nejhlubšího sklepení. Protože mi tehdy však to, že by mohla spáchat nějakou hanebnou proradnost, ani na mysl nepřišlo, tak jsem jí jen mioukla na rozloučenou, pohodlněji se uvelebila na balkonkovém škrabadle a v očekávání poklidných dvou dnů bez DNŽího opruzování ve stylu „kdepak mám tu mojí roztomilou košišku k pomuchlování“ jsem spokojeně usnula. Oba dva dny jsem si ve stylu „DNŽ není doma - Miouška má pré“, tedy v poklidu, prohnípala, občas jsem se zívnutím seskočila se škrabadla, mlsla v mističkách nachystanou dobrůtku, povystrkovala beztrestně mé krásné pozadí na sousedy a drzé ptactvo a pochvalovala jsem si, jaký mám doma božský klid – netucha ovšem, že je tomu zřejmě zcela naposledy.

V sobotu odpoledne totiž veškerý klid pro všechny dny příští nejspíš definitivně skončil. Před barákem náhle zabrzdil naprosto cizí plechovkovitý povoz, ze kterého se vyškrábala DNŽ ověšená zavazadly – tiše jsem si tedy povzdechla a šla ji odevzdaně přivítat ke dveřím v očekávání, že své „roztomilé košišce“ alespoň od tety Lenky přivlekla nějakou dobrůtku. Očekávání bylo až potud splněno – DNŽ se vytasila s až neuvěřitelně obřím flákem hovězího masíčka – mioukla jsem radostí a zrychlila krok. Po přiblížení se jsem ovšem zděšením vytřeštila oči až na zádel – představte si, že nejenže moje DNŽ odporně smrděla nějakou polodivokou zvěří, ale ke svíčkové bylo přisáto cosi chlupatého, co bohužel nebylo přizdobení dobrůtky chutnou myší – byť to do ní velikostí nemělo daleko – nýbrž, jak jsem, k mé naprosté hrůze a definitivnímu zjevení se, zjistila, malé kotě, které nám teta Lenka krom dobrůtek hodila k výživě na krk.

Když jsem po chvilce nabyla zpět vědomí a ztracené řeči, důrazně jsem se DNŽ otázala, co že má toto znamenat. Bylo mi řečeno, že když DNŽ v pátek vstoupila do vrat tety Lenky, nalezla u za nimi se nacházejícího květináče jakýsi kničící slepenec, ze kterého se po očištění vyklubalo malé, koťátko. Teta Lenka prý na holý pupek přísahala, že ho tam nejenže nenastrčila, ale že tam ještě před deseti minutami natuty nebylo, protože by si ho všimla, a že ho tam tedy musela pohodit nějaká na přilepšení docházející vesnická venkovka. Dvounožky se jaly pidižvíka zbavovat těch nejhorších ospalků, přes které nebyl skoro vidět, očistily mu kožíšek vlhkým hadříkem a nakrmily ho instantním kotěcím mlíčkem, načež po těchto úkonech zjistily, že je to černobíle flekatá kočičí holčička, na jejíž zoufalé kvíkání se seběhl houf venkovních koček. Dvounožky tedy důvěřivě postavily kotě na zem s tím, že si ho některá z dostavivších se kočičích dam zajisté převezme zpět do své péče – avšak důvěra v přítomné vložená byla bleskurychle zklamána – ve vteřině zdrhly všechny. Následně tedy teta Lenka začala zpracovávat mojí DNŽ v tom smyslu, že vhledem k tomu, že má momentálně krom své rozsáhlé kočičí základny na krku ještě „kojení“ Apolla a za krkem nastávající výstavy, tak že by potřebovala, jestli bychom se já a moje DNŽ o pidivajžle nepostaraly, aspoň prý než povyroste natolik, že by se mohlo vrátit k tetě Lence jako venkovka. A protože na to ukecávání měla teta Lenka bohužel dva dny a dostatek grilovaného masa a alkoholu, tak nakonec přiměla tu mojí přitroublou obsluhu, že jí na to skočila, byť s podmínkou, že to zkusí jenom podmínečně a že pokud to nedám, tak kotě pomaže zpátky a bude mu muset být nalezen jinej blbec, kterej si ho nechá hodit na krk. Teta Lenka toto slavnostně odpřisáhla, a v sobotu přibalila DNŽ k jejímu zavazadlu ještě zavazadlo s pelíškovou kukaní, sušeným mlíčkem pro kotě, 4 litry červeného vína pro mou DNŽ a obří flák svíčkové pro Mioušku v domnění, že mě tím podmáznou natolik, že toho nalezence přetrpím. Po tomto vysvětlení jsem si znechuceně odfrkla, zachrochtosyčela na vetřelkyni a následně se odebrala ostentativně trucovat na balkonek. Po chvilce tam za mnou DNŽ přilezla s miskou úhledně naporcované svíčkové a já se bohužel - s plným bříškem této mňamky - nechala taktéž ukecat, že to tedy s tím pidivajžlíkem zkusím – ovšem za předpokladu, že ho teta Lenka bude nadále sponzorovat pravidelným přísunem hovězího masíčka.





Protože se dvounožky zprvu domnívaly, že pidivajžlici můžou být přibližně čtyři týdny (až po nějaké době u nás doma prohlídkou zubů a přezkumem stávajících schopností za pomoci kolonky Rady na MK přehodnoceno na 6 týdnů), tak si DNŽ za a) vzala v zaměstnání na týden „mateřskou dovolenou“ a za b) se rozhodla, že po tom, co pidivajžlici nakrmí mlíčkem z lahvičky, jí bude třít bříško – to se ovšem u škvrněte nesetkalo s přílišným pochopením, neboť DNŽ byla vzápětí hryznuta, pak se jí malá vykroutila z přichystaného savého ručníku a následně na prostěradle vytvořila louži zvící rozlohy Máchova jezera. DNŽ sice takticky zavčasu potáhla postel podgumovaným prostěradlem, které zakoupila při našem stěhování do pididoupěte pro případ, že by se mi v rámci stresu ze změny bydliště něco nemilého přihodilo, takže následky nebyly až tak devastující, nicméně přesto DNŽ v nevysokém paneláku zavile zavyla takovým způsobem, že to pidivajžlici vyděsilo natolik, že začala raději dobrovolně chodit do hbitě přistavené cestovně-skládací wecbedýnky. Co se jména vetřelkyně týče, tak ji DNŽ nejprve pojmenovala Moon Cherry, ale postupem času dospěla k závěru, že toto jméno nebude pro ni úplně nejvhodnější. S touto tezí DNŽ jsem zcela výjimečně souhlasila a sama jsem navrhla přejmenování na „Pažravá Piraňa“, což jsem zdůvodňovala faktem, že když byla kotěti druhý den místo lahvičky přistavena malá miska, tuto nejenže bleskově v pohodě vychlemtalo, ale už v dnech příštích se na kotěcí mlíčko téměř vyfláklo a permanentně se mi pod čumákem drásalo do mojí misky s úplatkovým hovězím. DNŽ se nad mým návrhem zamyslela, ale pak se rozhodla, že kotěti definitivně přidělíme jméno Giselle, podle písničky Mademoiselle Giselle od nějakýho Vaška Neckářů. Já jsem si nechala tento šlágr přehrát z internetu, a zde je můj následující rozbor:

„měla drahý dlouhý kožich z persiánu“ – no, tak je fakt, že chlupatá je celkem dost,

„spát chodila po půlnoci někdy k ránu“ – to by taky jakž takž odpovídalo,

„veselá z vína a víc než líná“ – tak tohle je sice svatá pravda, avšak nikoli u pažravé Žiži, nýbrž u zpumprlíkované DNŽ, která by měla nad mrnětem vykonávat dozor,

„máš chůzi gazel“ – no tak sice nevím, jak chodí gazely, avšak pohyb Žiži bych přirovnala spíš ke zmítošení se splašeného pakoně, zvlášť, když s ní hraju hru na „ulov si svého křečka“ spočívající v tom, že ji za její provokace honím po pididoupěti, a když jí chytím, tak jí dám lehký výchovný pohlavek,

„a vím, že jsi mazel“ – tak toto je vskutku velmi odpovídající a jediné (krom úplatku v podobě hovězího masíčka), co mě prozatím s vetřelkyní smiřuje, neboť tím, že se Žiži - když mi zrovna nevyžírá misku - vehementně dožaduje mazlení s DNŽ, já mám konečně od této nechutné činnosti pokoj a co víc, když se s ní tuhle DNŽ odmítla mazlit s tím, že aspoň chvílema potřebuje dělat něco užitečného, tak ji Giselle definitivně zakousla.

Sdílejte!  |  O sdílení

23 komentářů

Reklama
Reklama