Jak se mě jali vychovávat

To bylo tak. Jako první se rozhodli, že mě naučí slyšet na mé jméno. Tak na mě neustále mluvili a volali Nyrin, Nyri, Nyr, Nyrinko, Nyrčo. Záhy jsem pochopila, že jsem to já, mé jméno. Pak taky někdy volali Nyrino, Potvore, Netvore, Bestijo. Na to nereaguju. Brzy poznali, že mě musejí naučit, že něco nesmím. To pak volají NE! Většinou marně...

No uznejte, už sám název deníčku je legrační. Kdo to kdy slyšel – vychovávat kočku! Rozumí se samou sebou, že vychovávám JÁ je. No ale je to někdy dřina. Už poznají, že mi mají dát něco k jídlu, vybrat bobky, pustit mě do další místnosti, vypustit mě z té místnosti a že si mají se mnou hrát. Musím se leckdy dožadovat mňoukáním.

Panička říkám, že nejlíp rozumím nonverbálním pokynům. No jako že nemusí nic říkat ani volat. Stačí, když uslyším otevření šuplíku. Jsou tam totiž schované moje ňamky. Jakmile zaslechnu otvírání šuplíku a k tomu ještě zašustění pytlíčku s dobrůtkou, tak letím jak šílená. Pak hned běžím do křesla na deku, kam mi to panička sype. Je to velmi nebezpečná akce. Totiž pro paničku, protože se přitom taky snažím dostat do toho pytlíčku, různě radostně poskakuju a točím se dokola a strkám čumák paničce do rukou, prostě se snažím pomáhat, že? Panička pak odchází zpocená a říká, že je ráda, že jsem jí nesežrala ruku.

Já při výchově používám také pozitivní motivaci, musím jim přece udělat radost a nechat je při tom, jak jim to jde. Tudíž neprodleně přiběhnu na dva druhy volání: „Nyri, na!“ a „Masíčko!“

Sdílejte!  |  O sdílení

5 komentářů

Reklama
Reklama