Ahoj kočindy a kočičáci,
jsem tu nový, tak se sluší se nejdřív představit - jmenuji se Snížek, ale moje dvounožka mi říká Sněhuláčku, Modrooká příšero, Blonďáku, dvounožec na mě volá Sněhu. Upřímně, když se mi chce, reaguji na cokoli. Když se mi nechce, ignoruji všechna oslovení (ale tak to máme všichni, ne?).
A jak jsem se k nim dostal? To je dlouhá historie. Narodil jsem se nevím kdy a nevím kde. Ale podle odhadu je mi něco kolem 2 let, prý +/- autobus. Nevím, co to znamená, ale je mi to jedno. Nějak jsem se dostal do útulku v Plzni, kde si mě ještě v karanténě vyhlídla taková hodná dvounožka. Že prý by chtěla překvapit svého syna, co je na táboře, tak že by mu mě přinesla, než se vrátí. Tak se i stalo. Zamilovala se do mě (no bodejť ne, když vidíte ty moje oči!), nosila mi dobrůtky a pak si mě jednoho krásného dne odnesla domů. Asi to tam nebylo špatné, ale po dvou týdnech mě zase odnesla zpátky. Že prý silná alergie. No, můžu vám říct, že mě to neskutečně sejmulo. Zase karanténa, takže žádná legranda s ostatníma kočindama. Byl jsem sám v psím kotci (kočičí byly všechny plné), měl jsem sice škrabadlo, mističky, nějakou tu hračku, ale bylo mi tam ták smutno! A tak jsem si pořídil vyrážku za ouškama. Měsíc mi to léčili! Mazali, kapali, ale já byl tak psychicky na dně, se to moc nelepšilo. A pak se na mě přišla podívat nová dvounožka, i s malou dvounožkou. No a ty jsem si omotal kolem pacičky hned – vlezly za mnou do kotce, hladily, mazlily mě a já jsem je z radosti a ze hry kousal a škrabal, protože jsem měl tolik elánu a takovou radost, že jsem nevěděl, jak jinak jí projevit. Ale zase odešly ...
Ale víte co? Slíbily, že až se uzdravím, že si mě odnesou! Začaly chodit pravidelně, vždycky skončily u mě v kotci a odcházely (hlavně velká dvounožka) s pár krvavými šrámy na rukou, kterými jsem si jí ze samé lásky označoval. Jenže pořád jsem tam byl sám, pořád mi bylo smutno, a tak, když se mi začalo lepšit to za ouškama, pořídil jsem si střevní potíže a zase jsem tím o týden oddálil své vysvobození. Nakonec se dvounožka domluvila s tou v tom bílém plášti, co mě vždycky trápila různými vyšetřeními, že je to všechno psychické a že si mě můžou odnést, protože jinak se z toho nedostanu. No, a protože doma nečekal žádný čtyřnohý kámoš, kterého bych mohl případně nakazit, mohl jsem DOMŮ!
To jsem ještě nevěděl, jak to tam bude báječné! Čekalo tam na mě škrabadlo, mističky, pohlazení a drbání, kdykoli jsem si řekl ... Prvních pár dní jsem jim byl ták vděčný, že si mě vzaly, že jsem se od nich nehnul na krok. Problém byl, když se ony chtěly vzdálit ode mne – prý do práce a do školy – co to jako je? Vždyť dvounožci jsou na světě jen proto, aby nám sloužili a opečovávali nás? Nebo ne? Tak jsem jim za trest poblinkal koberec, gauč, škrabadlo (no prostě všechno, odkud se to špatně čistí). Ale víte co? Pochopil jsem, že se zase vrátí! A že já nikam nemusím!!! (Když pominu to, že mě mazaně šouply do přepravky a vezly mě zase k jiné v bílém plášti, která mě trápila několikrát injekcemi, protože jsem si z toho přesunu a z nervů pořídil parádní rýmu.)
Tak, teď se dostávám k tomu normálnímu průběhu – jsem zabydlený a jsem pánem celého bytu! Ale mám tolik energie! A moje dvounožka nějak neoceňuje mé lovící snahy a pudy! Když na ní odněkud vyskočím a zakousnu a zadrápnu se jí do nohy, vůbec to neocení! No chápete to? Ještě mi vynadá! Hrozí na mě drápkem na své přední tlapě a vyhrožuje mi, že mě vyhodí na mráz! Pche, jako kdyby na to měla srdce! No nemá, ale nebudu jí říkat, že už jsem jí dávno prokoukl, no né? Na hračky jí peču, abych běhal jako nějakej bláznivej pes za světýlkem laseru, to vydržím vždy jen chviličku, abych té své dvounožce udělal radost. No, největší sranda je ulovit gumičky do vlasů malé dvounožky a ty si pak zakopávat pod gauč. Ona sice nemá co do vlasů, ale já mám pod gaučem už slušnou zásobičku. I když občas mi nějakou vyšťournou, nebo odstěhují gauč a připraví pro mě zásobárnu gumiček různě po bytě, abych měl zase co schovávat. No je to náramná prča. Zvlášť, když tam potom moje dvounožka leze po 4 (jako já) a snaží se vylovit cokoli takovou dlouhou tyčkou od peříček, které mě (mimochodem) taky vůbec nebaví.
No a teď si na mě něco vymyslely. Prý se dočetla tady na modrokocouřích stránkách, že jste všichni spokojenější, když máte kočkokámoše. Že si spolu vyhrajete, nekoušete a nedrapete „ze zálohy“ svoje dvounožce, a tak se rozhodla. Prý si pořídí ještě jednoho! Jako bych jí já nestačil! Tak s malou dvounožkou začaly hledat vhodného kandidáta – spíš trochu větší kotě, prý bych ho asi lépe akceptoval (no to se ještě uvidí!). Velká chtěla zrzka, malá zase tmavého chlupáče. A víte co? Našly v z.s. u Fousků oba! Sourozence – jednoho zrzka a jednu chlupatou kočindu! Takže né, že mi přibude jeden vetřelec, ale rovnou dva! POMOC! Jak já si zvládnu uhlídat svoje teritorium, to jsem zvědav. No, prý mi je přinesou za 2 dny. Tak já Vás pak budu průběžně informovat, jak je všechny i nadále vychovávám.
Všem spřáteleným kočkoušům hezký den, plné mističky, teplé pelíšky a milující oddané poddané!
Váš Snížek
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?