„Pojď ke mně, zlatíčko, dostaneš mlíčko!“ volala na mě dvounohá z ložnice. Zrovna jsem chrupkal na polštáři, ale protože jsem vážně zlatíčko, protáhnul jsem se a šel vstříc svačince. Jak jsem tak kráčel ke dveřím, dvounohá svou nabídku ještě rozšířila: „Vydrž, miláčku, dám ti ještě kapičky proti prdíkům.“ Dost mě to vzalo. Myslel jsem si, že můj názor na veškerý kapičky, tabletky a prášečky je v týhle domácnosti dostatečně známej. Do ložnice jsem tudíž vkročil ve stavu nejvyšší obezřetnosti a ocasem jsem máchal do stran, připraven zakročit proti komukoli, kdo by mi chtěl rvát jakýkoli medikamenty do chřtánu.
Naštěstí to nebylo potřeba. Dvounohá ve svý senilitě na nabídku učiněnou hodnému kocourkovi zapomněla a snažila se řečené narvat do mláděte, který si ovšem o kapičkách myslelo to samý co já a kopalo nohama, pořvávalo na dvounohou a občas ji prásklo pěstí. Zaujal jsem místo na speciálním podstavci pro kočkovité šelmy, který se pořizuje do domácností s mláďaty, aby měly šelmy vyhlídkové místo, a kterému se říká také přebalovací pult. Odtamtud jsem pozoroval dění.
Dvounožčí mládě je tvor značně nebezpečný. Dvounohá se mi sice snaží namluvit opak, ale sama se ho taky dost bojí. Pokládá ho do klece s dřevěnými mřížemi po stranách, a když usne, chodí kolem něj po špičkách, aby se nerozzuřilo a něco jí neudělalo. To dvounohej je míň opatrnej. Viděl jsem ho několikrát, jak se do klece sklonil, a když se za chvíli narovnal, viselo mu mládě na rameni a oslintávalo ho. Bylo mi úplně jasný, že mu skočilo po krku a pokouší se ho zardousit. Naštěstí ještě nemá zuby, takže dvounohej vyváznul živej.
Dvounohá zatím mládě uplácí mlíkem, ale šelma mýho kalibru pozná, že by si radši dalo krvavej steak. Několikrát se v zoufalství pokusilo uhryznout si vlastní pěst (a skoro se mu to povedlo). Jindy si do pusy nacpalo nohu chrastící žirafy a ani se neptejte, co se stalo žabákovi s rolničkou. Má štěstí, že je obojživelník. Asi vás nepřekvapí, že mládě hlídám, abych věděl, co z něj vyroste. Pochopilo, že nejváženějším tvorem v domácnosti jsem já, a sleduje mě, kdykoli se objevím na scéně.
Onehdá jsem si takhle v klídečku polehával na stole, protože z něj je prima výhled do zahrady a taky proto, že dvounohej má vůči ležení chlupatých šelem na stole předsudky, kterých se ho trpělivě snažim zbavit. Mý ušní radary sice zaregistrovaly, že se blíží dvounohá, ale jelikož je naprosto neškodná, ani to se mnou nehnulo. Dvounohá se posadila ke stolu a začala vysvětlovat, že jsem hodnej kocourek a že krásně spinkám. Užuž jsem chtěl začít vrnět, když tu mě něco drapslo za kožich na hřbetě a zavýsklo to jak raněnej kakadu. Chtěl jsem se po tom ohnat a rafnout do toho, aby bylo jasno, že takhle se na kocourečka nesahá, jenže ouha. To, co mě drapslo, byla miniaturní přední tlapka dvounožčího mimina. A jak známo, s miminama se já neperu. Loupnul jsem vyčítavě okem po dvounohý, aby si uvědomila, jak to s tou výchovou nezvládá, a pak jsem statečně držel, dokud nevyprostila můj kožich z minipěstičky. Mládě u toho radostně pořvávalo a dvounohá se mi moc omlouvala a chválila mou velkorysost a statečnost.
Mohl jsem se cítit dotčeně, ale jsem fakt formát. Na mládě jsem se vůbec nezlobil a v noci vykonal spoustu dobrých skutků v jeho prospěch. Především jsem si vzpomněl, co si myslí o kapkách. Operoval jsem přitom na nočním stolku, což bylo extrémně nebezpečný, protože se dvounohá mohla kdykoli vzbudit a začít si mou laskavou pomoc špatně vykládat. Nejdřív jsem potmě popil z hrnečku, co mi tam nachystala, a pak jsem začal s prací. Vyčuchal jsem lahvičku se zlořečenýma kapkama, doporučil jí, aby změnila místo, a na rozloučenou ji jemně pohladil tlapkou. „Buch!“ poslechla mě. „Buch!“ následovaly ji další kapky. „Buch! Kutululů!“ odebral se na vhodnější místo i vitamin D. Skočil jsem za ním a ještě mu trochu pomohl, aby se odkutálel dál. Poslal jsem za ním ještě pár dalších věcí, načež se ukázalo, že uklizený noční stolek se hodí k nočnímu odpočinku kočkovitých šelem. Začal jsem pochrupovat spánkem spravedlivých, a když byla v noci sháňka po kapkách, jenom jsem mhouřil oči a vrněl, aby všichni věděli, že jsem skromnej hoch a děkovat mi netřeba.
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?