Deníček Princezny a Miy, kapitola V. - Jak rozumíme lidské řeči

Po dlouhé době posíláme další deníček, DNŽ se k tomu dříve, jak říkají, nedokopali. Prý se budou napříště více snažit, aby o nás něco napsali.

Naši DNŽ říkají, že snad rozumíme všemu, co nám říkají, ale mnohdy nedbáme. Bude to asi tak. Když slyšet nechceme, uděláme postoj „hluchá kočička“. To vypadá tak, že sedíme zády k DNŽ, nebo alespoň bokem, a na nějaké řeči reagujeme tak, že dáme ouška dozadu a ani se neotočíme a nehneme se.

A čemu rozumíme? Tady je náš kočičko-DNŽ slovník.

„NE, NE, NE“ – víme, že se něco opravdu nesmí.

„MŮŽEŠ“ – ví (hlavně Mia), že může vyskočit DNŽ na klín nebo třeba až na krk a pomazlit se.

„MIO, PRINCEZNO, HOLKY, DOMŮ“ – víme obě, že musíme pelášit domů a poslechneme. (Tohle je zachycené i na videu v kočkogalerii u Miy z 1. května 2019)

„Z VELKÉHO NE“ – víme, že nesmíme ujídat DNŽ z talíře a že dostaneme případně trochu té jejich dobroty na malý talířek. Aby tomu tak bylo, alespoň poposedáváme stále blíž a blíž k talíři, aby nás náhodou nepřehlédli. (Teď právě DNŽ přiznali, že jsme na stole, kdy se nám zachce, ale nevadí jim to. Ovšem je-li u nás návštěva, není nám to dovoleno. To slyšíme to „NE, NE, NE“ a poslechneme.)

„TAM, KDE HAMAJÍ KOČIČKY“ – víme, že máme pelášit ke svým mističkám, kde dostaneme papáníčko, případně i nějakou výjimečnou dobrůtku.

„KOUKEJ“ – víme, že se máme na něco zaměřit.

„BUDEME SI HRÁT“ – víme, že nastává čas řádění a že se do toho zapojí i DNŽ.

„PRINCEZNO, VÝTAH“ – Já, Princezna, vím, že mohu z výšky skočit DNŽ na záda a z nich pak na zem. Praktikuju to už i opačným směrem, to když např. chci vyskočit na vysokou skříň a netroufnu si. Mňouknu, a když se DNŽ skrčí a řekne „výtah“, skočím na záda a jedeme požadovaným směrem.

„HODNÁ“ nebo „ŠIKOVNÁ“ nebo „TAK JE TO DOBŘE“ - víme, že jsme pochváleny a že jsme něco udělaly moc dobře. K tomu patří samozřejmě i něžné pohlazení.

„POZOR, TAM JE PEJSEK“ – to nám DNŽ říkají, když lezeme skrz plot k sousedce na zahrádku, kde je pejsek. Situaci ale máme vždy předem zmapovanou, tak nevíme, proč nás upozorňují. Když je pejsek přímo za plotem, jdeme na něho spouštět hrůzu tak, že syčíme, vrčíme, foukáme, případně na něj i prskneme, když strčí čumáček na naši stranu plotu. Někdy ho chodíme i provokovat tak, že se procházíme podél plotu a moc dobře víme, že na nás nemůže.

„VEN“ – jak zaslechneme toto magické slůvko v jakékoliv větě, už víme, že se můžeme těšit, že půjdeme na zahradu.

„ŠUP, HONEM“ – víme, že máme zrychlit.

„BĚŽ“ – víme, že to znamená rychle jít pryč, když něco očucháváme nebo už i olizujeme a DNŽ se to nelíbí.

„COUVEJ“ – víme obě, že je marné sedět po večeři u dveří a žadonit, že bychom šly ještě ven. To samé, když sedíme u dveří a DNŽ je otvírá z druhé strany a chce projít. Když tohle slyšíme, víme, že se nemáme o únik ani pokoušet.

„POJĎTE, HOLKY“ – víme, že máme jít za DNŽ, že bude třeba mimořádná dobrota nebo cokoliv jiného.

„MOJE HOLČIČKA“ – to nám šeptají DNŽ do kožíšku, když se s nimi mazlíme a víme, že nás mají moc rádi, že jsme jejich všechno.

„ŽUCH“ – to znamená hlavně pro mě, Miu, že když skočím DNŽ na hruď, mohu na toto slovo padnout na bok jako podťatá, DNŽ mě přidrží, já roztáhnu pacinky a jsem drbána na bříšku.

„NEBOJ, RÁMUS“ – to když se venku i doma něčeho lekneme a bojíme se, DNŽ v klidu řeknou tato dvě magická slůvka a víme, že nás nic neohrožuje. Uklidníme se, když letí letadlo moc nízko, když někdo řeže dříví na cirkulárce, když někdo v dálce moc křičí, když někdo seká trávu sekačkou atp.

A co „ČIČIČI“?

Já, Princezna, nevím, co je to volání čičiči. Odmala mě to nikdo neučil. Prý je to proto, že mám své jméno a na nějaké čičiči se nesmí k nikomu chodit, aby mně někdo neublížil.

Já, Mia, vím, co je to čičiči. Když tak na mě mí současní DNŽ zkusmo zavolali, ztuhla jsem a rozšířily se mi strachem oči. Něco velice zlého mi vytanulo v hlavince. Hned to na mně DNŽ poznali a uklidnili mě. Už nikdy se to neopakovalo a opakovat nebude. Musím na zlé zapomenout a u nich se mi to daří. Vše oplácím ohromnou láskou a důvěrou k nim.

My obě kočinky víme, že nikdy nedostaneme plácnutí, natož bití, kopanec, zlé odstrčení a podobně. Ani se na nás nekřičí. Vždy, když něco nepochopíme, tak jsme třeba přendány na jiné místo, lehce popostrčeny rukou.

Jak já, Mia, tak moje kamarádka Princezna mým lidem rozumíme a oni rozumí nám a to často beze slov. A to je v našich životech nadevše…

Příště napíšeme něco o tom, jak Princezna marodila.

Prozatím se „obě holky“ loučí.

Sdílejte!  |  O sdílení

5 komentářů

Reklama
Reklama