Dostanu se všude

Mňau, kočky a kocouři, chci se vám pochlubit, jak jsem ty svoje lidičky překvapila:

Mám už slušný trénink v tom, jak bleskurychle prosáknout do každé, byť i jen na chvíli pootevřené skříně, která mě zrovna láká. Ale pořád to znamená být závislá na potřebě dvounožců tu skříň otevřít. Oni tam totiž chodí, jen když něco vytahují ven nebo dávají dovnitř. Představte si, že je ani jednou nenapadlo tam vlézt a užít si tu krásnou schovávačku, snad vůbec netuší, jak je tam krásně? Občas mne dokonce odtamtud zákeřně vytáhnou, prý že musejí zavřít, aby se dovnitř celý den neprášilo.

Před pár dny jsem takhle pozdě večer doprovázela dvounožce do jejich pelíšku a jak jsem vám šla kolem těch velkých zrcadel, napadlo mě, že musím - ale okamžitě! - zkontrolovat, co je za nimi. Co když se od mé poslední návštěvy uvnitř něco změnilo? Podívala jsem se na svoje lidi tím jasným výrazem, který znamená: "Potřebuji dovnitř, otevři!" - a oni nic! Prý že jdeme spinkat. Oni možná, já ale nechtěla spinkat, já nutně potřebovala do skříně.

A právě pro tyhle případy jsem už měla vymyšlený záložní plán. Tlapkami jsem pomaloučku zvětšovala tu škvíru mezi posuvnými dveřmi a krajem skříně. Dveře mají kovový rám a znělo to, jako když tlapkám po radiátoru, což dělám často, takže dvounožci neměli žádné podezření. Jakmile byla škvíra dost veliká, opřela jsem se do toho a vzuuuuum - vstup byl volný! O dobrý metr jsem to posunula, tenhle zvuk byl ovšem již nezaměnitelný a dvounožce to vytáhlo z postele. Chvíli nechápavě zírali a pak se vám tak rozesmáli, že nebyli k zastavení. Prý to není možné, prý jsem určitě čarodějnická, protože normální kočka by ty těžké dveře nemohla odsunout. Mňau, to neznáte kočičí kouzla a že jich mám ještě v zásobě!

Pokoušeli se mne pak vylákat ven, dokonce i vytáhnout, ale hledejte potmě černou kočku ve skříni plné krabic a věcí. Rozsvěcet se jim asi nechtělo, takže do rána bylo otevřeno a náležitě jsem si to užívala.

Vůbec prý poslední dobou pěkně rošťačím, ale tomu nevěřte, já jen dohlížím, aby bylo všechno doma v pořádku, a musím tudíž spoustu věcí důkladně zkontrolovat. Nemůžu za to, že lidi sypou vyloupané skořápky od ořechů do tak vratkého kbelíku, co se pode mnou zvrhne, když se do něj chci podívat, no ne? Nebo dávat poloprázdnou krabici s formičkami na kraj stolu tak, že spadne na zem, když z ní vyskočím zase ven, to byl taky jejich nápad a ne můj. A ten ubrus moc krásně voněl a když nechtěli, abych si s ním hrála, neměli ho nechávat na opěradle židle. Já jsem v podstatě strašně hodná kočička...