... tak si ti moji páníčci legraci nedělali a opravdu mě odvezli k panu doktorovi. Musím se přiznat, že už když jsme tam jeli, tak jsem něco „čuchala“ a začala jsem je dosti hlasitě prosit, ať to nedělají. Ale nedali si říct. Já se moc bála. Srdíčko mi tlouklo „o sto šest“ a přemýšlela jsem, jak se nenápadně ztratit. Jenže panička mě držela pěkně pevně, takže jsem byla bez šance. Ale řeknu Vám... když mi chtěli píchnout tu věc do nožičky... bránila jsem se jako by mi šlo o život, jenže byla jich přesila. Prý jsem „bojovnice“. Ale co mi to bylo platné, když se jim to stejně nakonec povedlo! Pak už jsem se cítila moc slabá na to, abych se bránila. Asi jsem na chviličku usnula, protože když jsem otevřela oči, tak už jsme byli na cestě domů. Byla jsem taková bolavá a ospalá. Jednou se mi dokonce udělalo špatně a trošku jsem se poblinkala. Už jsem myslela, že dostanu vyhubováno, ale panička mě začala utěšovat a uklidila ten nepořádek.
Já vám povím, takové pozornosti se mi nedostávalo už dlouho! Ale já vůbec neměla náladu si to nějak užít. Tak jsem se trošku prospala a pak jsem si začala čistit kožíšek. Tedy, kde já jsem si ho mohla takhle zaneřádit?! Navíc jsem tam našla nějaké šnůrky, ale ty mi panička zakázala tahat.
Musím se vám přiznat, že jsem se na páníčky hodně zlobila. Takhle mě mučit. Ale už jsem se nad nimi smilovala. Však oni to určitě nemysleli zle!
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?