V advokátní kanceláři jsem prožila dva nebo skoro tři roky. Běhala jsem po dvorku a i do sousedních zahrad jsem už občas zaskočila. Ale po skončení pracovní doby mých spolupaniček jsem na zavolání přiběhla a měla jsem sama pro sebe celý domeček. A o víkendu za mnou chodila jen moje panička, protože kousek od kanceláře bydlela. Někdy přišla jen ráno mne vypustit a navečer mne zavolat domů, ale to vůbec nevadilo, protože jsem se začala kamarádit s paní sousedkou a pomáhat jí na zahrádce. Já vůbec moc ráda zahradničím. To mi zůstalo doteď. Jakmile někdo začne něco kopat nebo si chystat nářadí, tak přiběhnu a všechno nejdřív zkontroluju a prověřím a pak pomáhám a pozoruju.
A někdy mne panička naložila do přepravky a vzala na výlet do domku svojí sestry, který je na vesnici a má velkou zahradu. Paniččina sestra má taky kocoura. Ten kocour se jmenuje Ríšan a stejně jako já je kříženec peršanky a kocoura domácího: Peršánek-Ríšánek. Je to docela fešák a vůbec na mne neprská. Jen ho nesmím moc zlobit, on nejraději spí na tácu na ledničce. Je tam skoro pořád a mne tam nechce.
No a jak šel čas, advokátní kancelář se smrskla, přerozdělila a začala se rozstěhovávat. A moje panička čekala miminko a vzala si mne domů, protože to miminko měla být moje sestřička nebo bratříček. Jenže u paničky nebyla zahrada! A já už si zvykla vybíhat ven a být celý den jen ve velkém bytě, to se mi teda vůbec nelíbilo. Měla jsem sice pro sebe dva balkóny, ale to mi nestačilo. Vůbec jsem se nebála a po dřevěném balkónovém zábradlí jsem si klidně došla až ke třetím sousedům v řadě.
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?